První pořádná sprcha, jedovaté rostliny skryté v univerzitní zahradě a co se dá dělat s CPR číslem

Dnes mi Dánsko (a jeho počasí i s celou jeho rozmanitostí a nepředvídatelností) uštědřilo pořádnou lekci na potrestání lehkomyslnosti a důvěřivosti.
Jak konkrétně?
No, jak se říká- koukání na oblohu fakt člověku nenapoví, jak bude. Ani předpověď počasí to neodhadne. Je prostě potřeba být připraven na všechno a na rapidní změny v rámci desítek minut. Ale dneska ráno svítilo slunce a při pohledu z okna někteří lidé drandili po ulici na kolech krátkým rukávem, takže jsem usoudila, že bude hezky. A vzala na sebe tříčtvrťáky a džínovou bundu bez kapuce. Deštník- zapomenut doma.
No a než jsem dojela do školy, zatáhlo se, zahřmělo a pak během dne pršelo, pršelo a pršelo... a to samé, když jsem se odpoledne potřebovala vrátit domů. Půl hodiny jsem čekala, než pomine ten největší slejvák, a pak se pustila do ulic. A zmokla naprosto nehorázně, protože přišla průtrž mračen, déšť šlehal, tekl do očí, za krk, zmáčel mi rukávy, nohavice a skrz naskrz i boty. Nejhorší bylo, že jsem byla evidentně jediná široko daleko, kdo vyrazil takhle nepřipravený, protože lidi kolem jezdili úplně v klidu v luxusních pršipláštích a s klobouky na hlavách, v holinkách a gore-texkách... kdežto já tam shrbená mžourala skrz kapky na cestu a snažila se schovat hlavu co nejvíc mezi ramena...

Takže poučení pro příště- pořádně připravit, než člověk ráno vyjde z domu!
Když už takhle prší (a posledních pár dní to bylo docela vydatné), vkrádá se člověku na mysl vyprávění místních o červencových záplavách v centru Kodaně, kdy kanály nestačily odvádět obrovské množství dešťové vody a vyplavily lidem sklepy i domy dešťovkou smíchanou s kanalizací... ojojoj, to není hezká představa... prý lidem z odpadů tryskaly fontánky...

Tento týden máme posledních pár hodin dánštiny na přípravném kurzu, a pak takové ty ztráty času jako Mezikulturní komunikace a představení Studentské unie... ale dneska odpoledne, musím uznat, nám připravili zábavný program, a to návštěvu univerzitní zahrady (když na chvíli přestalo pršet). Jak se ukázalo, dost si na ní zakládají, protože je současně významnou (snad největší v Dánsku?) sbírkou dekorativních rostlin... Prováděl nás nesmírně sympatický a zábavný chlapík, jehož entuziasmus a zapálení a lásku k vlastní práci mu vážně závidím... ukázal nám naroubované stromy, které mají zásluhou roubu listy kropenaté, jako kdyby byly napadené nějakou nemocí (já bych ten strom rovnou kácela, podle něj to vypadalo hezky), záhonky, které mají ten samý květinový vzor už sto let, křížence dvou květin, jehož květ díky tomu voní jako kakaový prášek (vážně!!! čichla jsem si a dostala chuť na čokoládu!), stevii, která je tak sladká, že její použití v potravinářském průmyslu by zruinovalo cukrárenský průmysl (a i zubaře, koneckonců), takže její používání Evropská Unie zakázala, a taky raritu zahrady- prudce jedovatou rostlinu, které se stačí dotknout a člověk dostane dost nebezpečnou vyrážku, a neřkuli tu kytku třeba olíznout!!!
Mají ji tam jen proto, že spousta studentů z Kodaňské univerzity jezdí na výměnné pobyty do Ameriky, a tahle rostlina tam roste... tak je k ní asi zavedou a řeknou "přivoňte si...", oni si přivoní, dostanou strašlivou reakci a oni na to "vidíte, tak tohle v Americe nikdy nedělejte!!!"

Mimochodem, v pátek byl šťastný den z hlediska zařazení se do dánské společnosti. Přišel mi dopis od imigračního úřadu, že mi laskavě udělili povolení k pobytu, a na jeho základě jsem mohla jít zažádat o magické CPR číslo. A během dvaceti minut bylo hotovo, děkuju pěkně.
Takže teď začíná život, protože už jsem pojištěná, mám přiřazeného doktora, můžu si otevřít bankovní účet (ovšem poplatky jak blázen na nejrůznější služby a úkony mě asi neminou) a zapsat se i do univerzitního sportovního klubu (už jsem zapsaná na plavání, bohužel jen jednou týdně) a do knihovny! Hej hou.

Tak, toť k dnešku a já se jdu zase pohroužit do zla zvaného Ekonometire, se kterým teď trávím večery místo se svými přáteli...