Něco z vánočního večírku

Dostaly se ke mě fotografie z vánočního večírku našeho oddělení z 6. prosince, takže jich pár přihodím, abyste viděli, jak vypadá Noční Můra o Vánocích v podání vědců a doktorandů z oddělení Plant and Environmental Science.

Hrůzostrašná Sněhurka a její hrůzostrašná macecha

Můj co-supervisor Clément

Má v očích červené čočky a je to fakt děsivé

Tři čerti a jeden sob Rudolf

Velice působivá sekretářka našeho oddělení, která je jinak úplně blonďatá, hezká a moc příjemná

Tato slečna mi připadala nejošklivější, dala si záležet

Tohle byla moje netopýří kreace, bohužel mě fotograf nezachytil zrovna s nejlíbeznějším úsměvem

Tihle klauni by mohli být zdrojem mnoha nočních můr

Netopýří kreace zblízka a díkybohu taky s úsměvem; ty náušnice, to je vánoční element kostýmu

Mnohonásobný čert

A takhle nám za tu dobu nasněžilo...

Něco o Dánech a něco více o Vánocích

Tak jsme vyprovodili i (před)poslední návštěvu měsíce prosince 2013... kamarádka Anita u nás byla od nedělního večera do úterního rána, a v pondělí ráno obhájila i ona (další v řadě!) diplomku a stala se MSc... proto jsme to v pondělí večer museli oslavit společnou večeří s dalšími kamarády, od kterých jsem se dozvěděla jednu docela zarážející věc o Dánech.
Doteď jsem to netušila... ale samozřejmě, není to oficiální statistika, jen pohled na svět očima cizince žijícího v Dánsku: že totiž, ačkoli děti začínají Dánové mít dost brzy (kolem 20, 25), do svatby se nehrnou. Většina párů žije "na hromádce", a děti mají s různými tatínky a maminkami, a hned několik. Neberou to jako nic zvláštního, mít několik sourozenců, kteří mají rozdílné rodiče.
A navíc - když už se vezmou, tak se prý v nějakých 90% rozvedou! A to mi připadalo naše české číslo (50%? 60%) už tak dost vysoké!...
A to přitom v zemi, kde má církev tak silnou roli! Každý Dán je od narození automaticky členem církve Folkekirken. Asi je Folkekirken dostatečně benevolentní, i když třeba pohřby nečlenům církve povoleny nejsou.

Jinak dnes ráno cestou do kanceláře jsem si všimla neobyčejných pokrývek hlavy několika kolem-na-kole-jedoucích. Jedna slečna měla šátek uvázaný na hlavě s velkou mašlí jako pradlena. Jiná měla jakýsi čtverhranný klobouk s leopardím potiskem, a jiná dokonce turban. Že by to byly tresty v rámci "nisse hry", o které jsem psala v jednom z minulých příspěvků, a jejich "nisse" jim dala za úkol tohle nosit?...

To v "nisse hře" v našem oddělení se během posledního týdne dostalo do "módy" vyvěšování letáků. Spousta "nisse" vyvěsila letáky, na kterém zavazují své oběti různým činům, které by oběti asi dobrovolně nepodnikly. Už jsem se zmiňovala o nabídce vánočního fota se Santa Clausem, aka vedoucím oddělení. Jeden Francouz musel předvést své kulinářské umění, přijít v kuchařské čepici a přinést jejich francouzskou vánoční specialitu Buche de Noel. Jiný "slíbil" napéct hory cukroví, další nabídne ve své kanceláři panáka a dobré rady do života. Jeden organizuje kurzy lezení na skály bez použití rukou s názornými ukázkami. Další musí dnes u kávovaru zpívat německé koledy. A jeden chudák z Číny musí dnes o obědové přestávce všem ukázat, jak vyrobit z papíru vánoční hvězdu, a u toho musí broukat "hm, hm", jako jedna legenda dětské dánské televize, Jørgen Clevin. Více zde: https://www.youtube.com/watch?v=ZnlVPv5TwGQ

No a taky cestou do kanceláře jsem musela uznat, že skutečně přišly Vánoce. Po všech domech lozí Santové, někdy i se saněmi a soby, a harmonikář před supermarketem, který obvykle hraje ty své harmonikářské písničky, pěl Rolničky. A tak je čas se vydat do Prahy na vánoční prázdniny.

Veselé Vánoce s DONGem!

 Dnes ráno (dobře, ne úplně ráno... dopoledne... bylo 11 hodin, ale my jsme ještě byli v posteli, což se tak stane, když se člověk vrátí z party ve 4:30 v noci) zazvonil zvonek, a pošťák nám doručil velký balík. Adresovaný mně.
Ukázalo se, že je od DONGu - mého bývalého zaměstnavatele!!!
Pamatuji se, že v srpnu, krátce před tím, než jsem tam přestala pracovat, vedení oznámilo, že letos si zaměstnanci nebudou vánoční dárek vybírat z určité nabídky, jako tomu bylo dosud, ale místo toho všichni dostanou jedno a to samé - samozřejmě, tehdy mě to nezajímalo... nikdy bych si nepomyslela, že DONG bude tak laskavý a pošle vánoční dárek i mně!!!

Takže co tam bylo - vlastně pozornost z každé země, kde má DONG nějaké business aktivity:

• Čaj z Velké Británie
• Kráječ sýrů z Norska
• Marcipánové čokolády z Německa
• Karamely z Polska
• Knäckebröt ze Švédska
• Pravá limonáda z Francie
• Kari pasta z Malajsie
• Lékořice z Holandska

No, bylo to dobré překvapení... tak Veselé Vánoce s DONGem!

Diplomka je oficiální! Vánoční večírek a ostatní dánské vánoční zvyky PLENu

Tak a je to zpečetěno!

Ve středu 4.12., den po návratu z Francie (viz můj předchozí post), jsme s mým hlavním vedoucím a vedoucím našeho studijního programu zpečetili moje prozatímní dvouměsíční snažení na diplomce... a udělali ho oficiálním.
Podepsali jsme smlouvu o psaní diplomky, neboli o spolupráci s oddělením PLEN (Plant and Environmental Sciences). Takže odteď už čas odtikává z vyhrazených šesti měsíců... a termín odevzdání je 4.6.2014.

Kromě toho začalo oddělení žít nadcházejícími Vánocemi. Co to znamená:

1. Hraje se tzv. "nisse hra". Nisse znamená skřítek, konkrétně Santův pomocníček, a člověk se do té hry může, a nemusí zapojit (já se nezapojila, z jistých důvodů...). Hraje se to tak, že si člověk vylosuje jméno jednoho dalšího, kterému pak v prosince dělá "nisse", a připravuje mu jedno nebo více překvapení. Může být hodný nebo poťouchlý. Hodní "nisse"  přináší čokoládky, zdobí kancelář, a tak dále. Ne tak hodní "nisse" vyvěšují různé zesměšňující plakáty a inzeráty, schovávají věci a rozhazují kancelář. Jeden "nisse" poslal všem ostatním e-mail, aby toho jeho svěřence vždy, když ho potkají, objali. Jelikož dotyčný to netuší (protože e-mail samozřejmě nedostal), musel se asi zprvu dost polekat, když se na něj na každém kroku řítila otevřená náruč. Hezky rychle se ale každý dovtípí, že to, co se mu děje, má na svědomí "nisse". V důsledku pak cokoli neobvyklého se v prosinci stane, je to svedeno automaticky na "nisse".
A nikdo neví, kdo je jeho "nisse". To se všechno odhalí až najednou na závěrečném večírku, který je bohužel 19. prosince, a tak se ho nemůžu zúčastnit.
Bývalo by mě zajímalo, kdo vyvěsil po chodbách inzeráty na "fotky se Santou a sobem Rudolfem", kde obličeje Santy i Rudolfa patřily šéfovi našeho oddělení... a kdo zásoboval kancelář jednoho profesora kravatami s vánoční tématikou a cedulkou, že každý den musí povinně jednu vzít na sebe.

2. Vánoční večírky - těch je samozřejmě každý rok několik... se všemi skupinami, do kterých člověk patří. Ten náš, oddělení PLEN, byl v pátek 6.12. Byla to docela masová akce, asi pro 300 lidí. A nemohu se ubránit srovnání s loňským večírkem DONGu, který v tomto srovnání dost ztrácí. Hlavně proto, že zaměstnanci PLENu buď umí lépe pít alkohol, nebo načasování večeře na šestou hodinu (tzn mezi první a druhou rundu pití) byl lepší nápad než načasování oběda na třetí hodinu, a pak už žádné jídlo, jen alkohol... každopádně tam bylo méně opilých lidí, a tedy i méně faux pas a nepříjemných situací. Asi se taky nikdo za sebe nemusel stydět...

3. Všude je spousta jídla!!! Například dnes ráno měla jedna sekce oddělení vánoční snídani, a nechali si objednat jídlo pro asi třikrát více lidí, než tam ve skutečnosti je. Takže kdo dostal zbytky (a že jich bylo!!!)?... No my všichni ostatní... :) celý den jsme chodili do kuchyně uzobávat. Doufám, že do mého odletu do Prahy (příští středa) ještě pár takových snídaní bude.

Výlet na jih za sluncem a Erasmáky

Aigues Mortes

A ještě jednou celá skupinka, včetně jednoho, co k nám nepatří

Na konci listopadu jsem si zaletěla na týden na jih, načerpat trochu slunce a tím rozředit tu dánskou šeď a déšť... a tak jsem se zúčastnila srazu, který se konal v Montpellier, na jihu Francie. Srazu se účastnilo 12 lidí, kteří se v určité době před dvěma lety ocitli na studiích nebo na Erasmu v Kodani.
Během toho týdne jsme se ocitli nejdřív v Barceloně, a pak cestou do Francie v malém městečku Cadaqués, pak v Perpignanu, a ještě na výlet do Aigues Mortes a Avignonu.

Celá skupinka

Piknik v Aigues Mortes

Aigues Mortes v dramatickém světle zapadajícího slunce

Blbosti v Montpellier

Našinec v Aigues Mortes

Hory soli

Typický Erasmácký večer se sympatickým Francouzem Rémym

Různí lidé se sjížděli z různých evropských měst a na různě dlouhou dobu. Pro mě a jednu kamarádku, se kterou jsme celý ten týden byly spolu, začal v úterý 26.11. ráno letem do Barcelony - téměř jsme ho nestihly kvůli kupování snídaně na letišti a vzdálenosti gatu, která se ukázala být delší, než jsme čekaly...

V Barceloně jsme strávily dva dny, přidali se k nám další, a ve čtvrtek jsme se pak vydali společně autem do Montpellier.

Cestou jsme zastavili v Perpignanu, navštívit moji sestřenici, a večer už dorazili do toho Montpellieru.

Tam pak dorazili postupně i všichni ostatní. Naše hostitelka vyhodila svoje spolubydlící, a tak vzniklo na podlahách a matracích dost místa pro všech dvanáct.

Jak už jsem se zmínila, taky jsme byli na výletě v Avignonu a v Aigues Mortes, odkud mám hodně fotek, protože je to úžasné místo! Vlastně jsem tam byla už před pár lety, během Erasmu v Metz...
Viz zde:
http://hellinmetz.blogspot.dk/2010/02/tyden-rodinnych-navstev-mezinarodni.html

V pondělí jsme se vrátili do Barcelony a v úterý v poledně letěli zase zpátky do Kodaně.

Jak zazimovat loď, indické, holandské a taiwanské večery a první Julefrokost roku 2013

Upevňování lan

Jak se zazimovává loď jsme se dozvěděli jednoho listopadového odpoledne, kdy jsme se vydali na jih Kodaně (do Sundbyhavn, blízko Amagerské pláže) pomoci známému s jeho plachetničkou, na které jsme měli tu čest se v srpnu projet... má tam v přístavu postavenou takovou konstrukci, která se dá přetáhnout plachtou a vznikne z toho stan... a taky tam má všeho harampádí, že trochu pořádnější jedinci radši zavírají oči...

Loď je zvedána z vody

Takže vevnitř v lodi jsou v kýlu našroubovaná taková ucha, kterými se provlékne lano (nebo spíš řetěz... no každopádně ta loď má asi 8 tun!) a pak se loď za ta ucha zvedne jeřábem do vzduchu (jak to jen mají vyvážené, že se jim to celé nezvrhne do vody!), naloží na auto, a to auto ji odveze a zastrčí  do té konstrukce, a následně se musí loď umýt! Netušila jsem, že se z lodi musí sundat starý nátěr, a na jaře zase nově natřít. Ten nátěr chrání loď proti mořské soli, a je po celé sezóně ve vodě tak rozežraný, že se dá smýt jen vodou a setřít koštětem!
Což jsme dělali, a takhle to z té lodi crčelo.
A vsákávalo se to do země. Takže mi v hlavě hned začal blikat varovný majáček, protože tohle není moc ekologické. Ty nátěry obsahují spoustu toxických látek, těžkých kovů a tak vůbec, a z každé takové lodi je toho několik desítek litrů, fuj.

No nic, ono v porovnání s tím, co vypouští a co se máčí v moři ze všech tankerů a tak, je to fakt zanedbatelné.

A už je v domečku

V uplynulých dvou týdnech jsme zažili pár tematických večerů - taiwanský, indický a holandský. Všechny proběhly díky našim známým příslušných národností.
Nejdřív byl ten taiwanský, ve středu před týdnem, kam nás pozval můj kamarád Edward, co s námi loni trávil Vánoce. Nejprve byla ochutnávka taiwanských specialit (a ty jsou!), a potom dvouhodinový koncert předních taiwanských umělců na housle a harfu, a musím uznat, že to byla fakt krásné! Typické taiwanské písně i pár znělek ze slavných filmů...

Barva kape z lodi

Indický večer proběhl minulou neděli, a to dokonce u nás na oddělení Plant and Environmental Science, kde pracuji jednak já, a jednak naše indická kamarádka. Nebyl tedy pro nás se dostat dovnitř, a v zasedačce jsme si dali výbornou indickou večeři a pak se na velkém plátně (co se používá na prezentace projektů) podívali na bollywoodský film. Je to mazec, ten Bollywood... všechny filmy jsou minimálně tříhodinové, všichni tam tančí a ženy chodí obalené v make-upu, šátcích a různých cinkrlátcích, že jim ani do obličeje vidět není! Ale sluší jim to...

A holandský večer byl v pátek, protože se s námi loučil kamarád Alex a na rozloučenou upekl super slaný koláč s dýní a cuketou... já přihodila salát s artyčoky a koláč s ovocem, a bylo to.
Ten salát a koláč jsem připravovala v pátek večer, ve stejnou chvíli jako dva další chody, které byly pro sobotní událost. To byl první Julefrokost, neboli vánoční večírek tohoto roku.
Vzpomínáte si, jak jsem byla šokována loni těmi dvěma Julefrokosty s DONGem? Hlavně množstvím alkoholu a tím, jak daleko za hlavu se zahazují veškeré zábrany...
... tak ten včerejší nebyl tak bláznivý. Byli jsme v kroužku sedmi, každý přinesl vánoční jídlo ze své země (bramborový salát - klasika - a švestky v čokoládě a kokosu. Tak jsem se těšila, že až je budu dělat, budu je rovnou jíst, a nakonec v tom spěchu v pátek odpoledne na to nebylo ani pomyšlení!), a ten alkohol jsme nějak rozředili... ovšem musím uznat, že Dánové měli mnohem menší zábrany začít pít už odpoledne než my ze všech ostatních zemí. Přišli jsme tam v jednu hodinu odpoledne a hostitel (Dán) se rovnou ptal, co budeme pít... tím mě úplně zaskočil. Tak maximálně vodu, že... ne, to se nesmělo, dostala jsem svařák. Hráli jsme taky tu jejich super dánskou dárkovou hru "Pakkeleg".
Každý přinese malý dárek přibližně stejné hodnoty, a pak se hází kostkou a různě se ty dárky navzájem kradou a handlují...
A po výborném obědu (sedm chodů od sedmi lidí!) a večeři (taktéž) jsme vyrazili vytancovat všechno to palivo na výbornou párty, kde hrál náš známý DJ, a domů dorazili šťastní ve 3 hodiny ráno.
Takže jak říkám, na dánské poměry dost nuda :)

Výlet na jih, bouře, odevzdávání a obhajování diplomových prací, Halloween a hned Vánoce

Tak a už je listopad... no tak proč se nás, u všech všudy, supermarkety vehementně snaží přesvědčit, že už jsou Vánoce?!
Nevím, jak moc letos blázní v jiných zemích, ale tady v Dánsku vánoční náladu podstrkují člověku pod nos už asi dva týdny... v supermarketu se začalo objevovat cukroví a taky velké kartony svátečního vína a třešňové šťávy, to na to jejich tradiční vánoční ris a la mande. To se mimochodem chystám letos taky vyzkoušet, to jen tak na okraj, abych dokázala, jak moc mi už to vaření leze na mozek, více o tom bude později.
A dneska jsem snad viděla, jak na ulicích začali věšet řetězy a lucerničky... ne, to se mi snad zdálo. Ten jeřáb tam určitě musel stát jen proto, že se rozbila lampa a oni ji spravovali nebo tak něco.

A to přitom, prosím, teprve před týdnem někteří slavili Halloween. A jiní o týden dříve. Je fakt, že velké oranžové dýně jsou tu úplně všude. U nás v kuchyni taky. Ale o tom taky až později.

Taky jsme byli v pátel na party... byla jen tak napůl Halloweenská, takže naštěstí nebylo povinné přijít v převleku (což jsme ocenili zvlášť my, nebo spíš já, co fakt nemáme kostýmy a převleky rádi). Takže asi jen půlka lidí dorazila s děsivě pomalovanými obličeji bílými, černými a červenými barvami, a musím uznat, že když se sesedli ve tmě kolem stolu a svítilo na ně tlumené světlo lamp, vypadalo to dost děsivě. Jako večeře zombíků, kteří čekají na pečínku nemluvněte nebo tak něco...
Uff.

Od našeho rodinného výletu na jih Francie uplynuly skoro dva týdny a já pořád vzpomínám na to teplo (26 stupňů!), a nádherné scenérie plné zelených lesů, strmé svahy (a ty serpentiny! Ještě je mi zle), na moře a jeho vůni ve vzduchu, na vynikající francouzské dezerty a na tu jejich snídani... "Dáte si croissant nebo krajíc chleba s marmeládou?... Co, vy snad chcete i něco víc...?!" Můj post-doc Clément mi později vysvětloval, že důvod, proč Francouzi ráno nesnídají, je, že jsou vždycky ráno ještě přejezení z opulentní večeře. Prý pro typického frantíka je snídaně jen šálek kávy, maximálně jeden malý croissant k tomu. Něco na tom bude, on taky nesnídá. Ale když jsem mu takhle dopoledne kolem jedenácté nabídla směs oříšků a mandlí, dal si s chutí! Přiznal se totiž, že mu strašně kručí v břiše, že nesnídal... hmm... já bych je hnala, frantíky!
A prý Francouz by nesnědl sýr bez vína k tomu.
Tolik pravidel...

Tak se dostáváme k tomu tématu, které jsem odkládala - k té kuchyni. Už třetí nebo čtvrtý víkend jsem strávila v kuchyni, a pekla a pekla... a jak mě to bavilo! Menu tohoto víkendu byly celozrnné housky s dýňovými semínky, domácí knackebrøt s dýňovými, a slunečnicovými, sezamovými a ještě jedněmi semínky, jejichž jméno ani neznám, dva slané koláče se špenátem a rajčaty a cheesecake s dýňovou vrstvou... a pak ještě v neděli večer pizzu, ale ta byla z kupovaného těsta, protože jsem měli pozvané kamarády na návštěvu - takže ta se nepočítá...

A další víkend se blíží - hurá! Už teď přemýšlím, co zase stvořím...

Co se taky přiblížilo, a vlastně už i naplnilo, bylo odevzdávání a obhajování spousty diplomek mých kamarádů a spolužáků... a ještě jich spousta proběhne. Vždycky je to velký úspěch, my podporovatelé a fanoušci sedíme kolem stolu s vedoucím a oponentem a ani nedutáme, na nic se neptáme a na konci zuřivě aplaudujeme a slavíme...

Zdravý, ale dost hladový oběd

No a fotky jsou tentokrát z následujících událostí: Výborný (a jistě i zdravý!) oběd v jednom bio bistru (na obrázku skvělá pórková polévka a vaječný wrap plněný avokádem a salátem... zní to luxusně, ale pravda je, že to moc nezasytí, a začalo mi z toho docela kručet v břiše už asi po hodině).

Sousedská hostina číslo dvě

A historicky druhá sousedská večeře tady v Sallingvej a okolí, tentokrát u jedné spolužačky (s jejímž bratrancem Andersem jsem bydlívala, a leccos o něm bylo už napsáno, tak přidám novinku - dozvěděla jsem se, že byl jako malé dítě adoptován do Dánska z Jižní Koreje! Tak proto má ta šikmá očička... a já se ho na to nikdy neopovážila ptát...)

Jak je na fakultě, den plný vaření, druhý výlet do Klampenborgu, pečící horečka a Kulturní noc

Už dva týdny je ze mě vědkyně!
No, to jsou dost silná slova, ale fakt je ten, že všichni kolem více či méně vědci jsou... je to úplně jiné prostředí než v DONG Energy, a vlastně se mi po DONGu vůbec, ale vůbec nestýská! A to je co říct, protože jsem tu práci měla fakt ráda... ale asi mě na poslední chvíli dost probraly ty všechny změny, co se tam udály, a ten směr, kterým se ta firma ubírá, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí...
To oddělení Plant and Environmental Science se moc nikam neubírá. Působí to na mě, že jsou tam takové zajeté pořádky s více méně stálou skladbou zaměstnanců a pevným programem.
Toho programu je tam ale vážně dost:

• Každý den mezi 12. a 13. hodinou se se lidé postupně trousí ze svých kanceláří a scházejí se v kuchyňce na oběd.
• Každé odpoledne v 15:00 zazní zvonec z kuchyňky (je to pro mě záhada, protože jsem si žádného zvonu v kuchyňce nevšimla, a taky nevím, kdo zvoní) a alespoň většina lidí se sejde na krátkou přestávku na kávu, čaj a povídání. Občas někdo přinese i koláč.
• Každý pátek je společná snídaně v 9:30, na kterou se po týdnech střídá služba, která má za úkol celou snídani připravit.
• Každou středu místo oběda je shromáždění našeho oddělení (což je cca 20 lidí), a v liché týdny se probírají novinky, co jak kdo dělá, na co se soustředí, co ho potkalo, a tak; v sudé týdny jsou vybráni dva, kteří představují svůj projekt a svoji práci, jakých úspěchů se jim podařilo dosáhnout nebo do jakých úskalí se dostali...

Mimo to se každý měsíc pořádá jedna "společenská aktivita", která má za úkol sbližovat zaměstnance, a tento měsíc má její organizaci zrovna na starost můj vedoucí...

Jo, můj vedoucí - ten se vlastně mé práce moc nezúčastňuje. On je to vůbec spíš mlčenlivý typ, rozhodně ne moc srandista. Všechno proto probírám s druhým vedoucím, s francouzským post-dokem Clémentem, který je také hlavní zodpovědný za tenhle výzkum, na kterém mu pomáhám. Je s ním docela rozumná řeč, a občas to jde i francouzsky... :)

Takhle to vypadá v mojí pracovně, která vlastně vůbec není moje. Je to společná pracovna všech Master studentů (teď je nás pět, tedy plně obsazeno), a když se otevřou dveře do chodby, tak tam straaaaaašně táhne... ale aspoň jsme hned naproti kuchyni a záchodům. Můj stůl je ten u okna vlevo.

A tohle máme zespoda na talířích v kuchyni:

Made in Czechoslovakia!

Takže tam teď trávím dny... zatím docela poctivě, od pondělí do pátku zhruba osm hodin denně, tak snad motivace vydrží... a zatím teprve čtu, čtu a čtu spousty článků jako přípravu na samotné psaní.

No a když je volno, tak je občas čas i na nějaké to socializování se... minulou sobotu jsem celý den strávila v Trekroner (kousek od Roskilde, kam jsem ráno omylem dojela, protože vlak z Kodaně prostě v Trekroner nestavil a prvně zastavil až v Roskilde... ale zajímavé je, že jedna moje kolegyně jela tím samým vlakem, a jí v Trekroner zastavil! Tak nevím...) u jedné bývalé kolegyně z DONGu, která sezvala celé oddělení Environment and Consents, včetně vyhozených kolegů, na food workshop. Mají tam takový společenský dům s velkou kuchyní a jídelnou (kapacita asi 50 lidí!!!), a tak se nás tam sjelo cca 16, a celý celičký den jsme strávili přípravou nejrůznějších pokrmů.

Velkokapacitní kuchyně

Velkokapacitní kout na mytí nádobí

Velkokapacitní kuchyně

Domácí chléb!

Peklo se asi pět druhů chleba, housek, tři druhy koláče, polévka z hub, houbová směs jako příloha, pečená dýně, uzený losos a tři druhy domácích klobás (ty šly mimo mě), já jsem připravovala litry džusu, a pak jsme zakončili den slavnostní večeří, kdy se všechno tohle snědlo... bylo to výborné, převýborné!







A inspirovalo mě to k pečení vlastního chleba... když ten jejich byl tak úžasný, mnohem chutnější než jakýkoli kupovaný! No jo, když oni na to měli mašinu... chlebodárnou mašinu. A nějaký speciální kvásek, kupovaný z obchodu od Clause Meyera, což je takový místní Jamie Oliver. Vlastně celý den musel být ve stylu Clause. I všechny recepty byly převzaté z jeho kuchařky. Jen ten džus, ten jsem presovala prostě tak, jak mě napadlo. A dýně se asi taky nedá upéct na moc způsobů. To nic, to jen vysvětluji, proč můj včerejší pokus o upečení vlastního chleba vůbec, ale vůbec nedopadl dobře.

Super oběd

Je to tak - inspirace pečením vyústila ve včerejší odpoledne, které jsem celé strávila mícháním těsta, kynutím, motáním, formováním a pečením... Pekla jsem už ten zmíněný chleba (asi jsem dala špatný poměr celozrnné a bílé mouky a droždí, protože z chleba je cihla, tedy nevykynul - ale dobrý je), francouzskou briošku (která taky nevykynula, a tak je z ní placatá roztečenina, i když dobrá je teda zatraceně) a skořicové šneky (kteří vykynuli skvěle, ale díky absenci válečku na těsto a válu jsem musela těsto rozvalovat lahví olivového oleje na kuchyňské pracovní desce, kde to přece jen tak dobře nejde, a tak vznikli mini-šneci s třícentimetrovým průměrem... ehm... až je dojíme, vrhnu se na to ještě jednou a tu briošku a chléb prostě musím pokořit!!!

Co se ještě dělo teď o víkendu - v pátek večer byla tzv Kulturnatten, neboli Noc kultury, neboli Kulturní noc... zkrátka všechny možné instituce, muzea, školy a univerzity otevřely své dveře a připravily program pro návštěvníky, a my jsme s kamarádkou vyrazily prozkoumat pár z těch, kam se nemusel platit vstup... Takže jsme byly na hodině meditace v meditačním centru (co myslíte, po celém dni práce - když mě někdo posadí na židli, řekne "Zavři oči, soustřeď se na své dýchání a na nic nemysli", tak samozřejmě usnu, a taky se stalo, a bylo mi to trapné, ale naštěstí měli zavřené oči i ostatní kolem, tak si snad nikdo nevšiml). 

Pohádkově osvětlený skleník botanické zahrady

Pak do jižního kampusu naší Kodaňské univerzity, kde měli v knihovně bůhvíproč výstavu o taiwanském náboženském svátku (osmidenní procesí k uctění bohyně moře a námořníků Mazu, podle všeho je to třetí největší náboženský svátek v Asii po pouti do Mekky a procesí na březích Gangy!), a dobrovolničil tam kamarád Edward. Dostaly jsme dokonce ochutnat nějaké taiwanské jídlo a pak pokračovaly dál, do botanické zahrady. Skleníky byly pohádkově osvětlené a měnily barvu, to byla fakt kouzelná podívaná... 

Skoro jako v nebi, ale je to v kostele

A večer jsme zakončily v jednom kostelu (Brorsons Kirke, takový docela nekonvenční kostel, kde jsme byli i na velikonočních mších, kde kněz používá hlášky z Harryho Pottera a tak), kde měli večer elektronické hudby spojené s projekcemi - chvílemi to bylo teda dost divoké, ale občas si člověk připadal skoro jako v nebi, viz fotka vpravo.

Jelínci se řežou

A hned to následující ráno jsme se s kamarádkou Anitou vydaly do Klampenborgu na severu Kodaně, kde jsme s jinou skupinkou byli už před dvěma týdny s cílem pozorovat (a poslouchat) jeleny a daňky v říji... Tentokrát se nám poštěstilo dokonce je vidět i bojovat!

Nebylo zrovna nejslunečněji a nejtepleji, ale stejně jsme se podívaly na pláž...

Na pláži v Klampenborgu

Sbohem (nebo snad na shledanou), DONGu, ahoj diplomko

A najednou je říjen - ten čas letí, když se člověk nenudí!
Například když v práci potí krev a snaží se rychle dokončit všechny nedokončené věci, aby svou dosavadní práci na projektu větrné elektrárny tak nějak uzavřel a předal kolegům do Londýna... ano, to se přesně dělo.
Po "rodinné poradě" jsem se rozhodla zůstat v DONGu jen do konce měsíce září, a pomoci šéfovi (který si toho doufám váží, protože dokonce přestal být tak jízlivý a úsečný jako do té doby, a dokonce ukázal přívětivou, a snad i vděčnou tvář!). Ty dva týdny nicméně utekly jako voda, a včera byl můj poslední pracovní den.
Bylo to zvláštní, to vědomí, že člověk ráno jede naposled na kole do práce po té samé trase, naposledy vstupuje do budovy otočnými dveřmi a šplhá do schodů, jde na poslední oběd a odpoledne si dává poslední kafe, pak odevzdat všechno vybavení, počítač a mobil, naposledy do fitka na poslední hodinu, a naposledy projít točitými dveřmi, odparkovat kolo a naposledy tou starou známou trasou zase domů...
Manažerka našeho oddělení (ta, co mě vlastně přijímala a která se nejvíce zasloužila o to, že jsem vůbec kdy v DONGu pracovala) dokonce upekla koláč pro tu příležitost... nejdřív jsem byla dojatá, ale pak mě pojalo podezření, že snad oslavuje můj odchod... ale snad ne. Celkově bylo loučení moc pěkné, protože spousta lidí, kolegů a business partnerů mi psalo děkovné a pochvalné e-maily, třáslo rukou a ujišťovalo, že bude-li někdy potřeba, rádi se za mě někde přimluví nebo přidají nějakou tu referenci.
Ještě stojí za zmínku těch posledních deset minut (!), které zabralo opuštění budovy... rozumějte, normálně to vůbec není problém. Z fitka člověk zamává ID kartou před točitými dveřmi, projde a je venku na ulici. Za deset vteřin. Ale včera, kdybych to tak udělala - tak co pak s kartou? Musela jsem ji nějak nechat vevnitř v budově, ale bez ní těmi dveřmi neprojdu... záhada. Tak jsem se byla ptát na recepci (mají jen do pěti, a já potřebovala opustit budovu až v půl šesté, takže recepcí mě ven nepustí, chyba lávky), a oni, že prý to není problém, ať si zkrátka zavolám hlídači budovy, až budu chtít ven. Dobře, tak jsem mu tedy v půl šesté volala. Ještě zevnítř z budovy. Že jsem u točitých dveří a potřebuji ven, ať si přijde pro kartu a pustí mě ven.
Očividně se mu nechtělo, a odmítl, že prý ať jdu do recepce, zamávám kartou před čidlem, ať se otevřou dveře, pak tu kartu rychle hodím do schránky na návštěvnické karty a proběhnu dveřmi, než se zavřou (to to takhle dělají všichni???). Dobře. Jenže moje kolo bylo zaparkované u zadního vchodu. Takže jsem:
1. Vyšla ven zadním vchodem
2. Vzala kolo a objela celou budovu dopředu na recepci, kde jsem zjistila, že se bohužel recepcí zase dovnitř nedostanu
3. Takže jsem kolo nechala zaparkované u recepce, pěšky se vrátila k zadnímu vchodu
4. Vešla dovnitř, a prošla budovou do recepce
5. Otevřela si dveře, strčila katu do schránky a proběhla dveřmi ven
6. Konečně vzala kolo a jela domů...

Tímto je tedy zakončena moje kariéra v DONGu, za kterou budu navždycky neskonale vděčná, za šanci, kterou mi dali, a že tohle bylo to nejlepší, co mě kdy v téhle situaci, v tomhle věku, v nové zemi, v téhle životní etapě, mohlo potkat. Takže velké díky, DONGu, vůbec se nezlobím, že jste mi ukončili smlouvu. Tak, a teď se jde dál.
Jde se dál po dvou kolejích: první kolej je samozřejmě diplomka. Od zítřka začnu oficiálně chodit na fakultu, do oddělení Plant and Soil Science (nebo Plant and Environmental Science, nebo Soil and Environmental Science, nikdy si nejsem jistá), do třetího patra, kde mi prý vedoucí zarezervoval pracovní stůl v pracovně spolu s dalšími studenty... uvidíme zítra, jaké to tam bude. Dobrá zpráva je ta, že už teď na oddělení znám dva lidi, kteří taky pracují na svých projektech, a tak bude snad veselo.
Druhá kolej je zase kariérní - součástí odstupního balíčku od DONGu je také možnost využít služeb rekvalifikačních poradců, a já měla dneska ráno už druhou schůzku s poradkyní, která shlédne životopis, profil na LinkedIn, a poradí jak nejlépe zužitkovat nabyté zkušenosti a jak se nejlépe připravit na dánský trh práce.
A co ještě se dělo v posledních dnech... zase nějaké návštěvy :) minulý víkend u nás bydlely (a nový gauč hned ozkoušely) dvě kamarádky, které studovaly v Kodani na Erasmu, když jsme tady začínali, a tak uspořádaly setkání po dvou letech...





U nás se pořádala velká večeře (rekord - nacpali jsme patnáct lidí kolem stolu!) všech našich spolužáků z programu, kteří buď ještě žijí v Kodani, nebo se vrátili...





Takhle jsme vítali ještě jinou kamarádku Erasmačku, která přijela na návštěvu z Francie...

V sobotu jsme byli na stadionu (je obrovský!!!) na semifinále mistrovství Evropy v mužském volejbale - Bulharsko proti Itálii (hádejte, komu jsme fandili) - ale naši bohužel prohráli... ale stejně to byl úchvatný zážitek! To je, pane hra! Ne jako s profesorkou Skolilovou v úterý odpoledne na Arabské.,..







A takhle vypadá náš "polní kampus", neboli část univerzity někde za Kodaní uprostřed polí, kde mají experimentální pole a skleníky, a můj španělský kamarád Jaime tam měl obhajobu diplomky (obhájil - ten se má).

Ano, občas tu i svítí slunce a je hezky!

Září - měsíc změn

Teprve patnáct dní z měsíce uběhlo, a už takových změn se událo!

Takže co to bylo...

Za prvé, obětí vlny výpovědí v DONGu se stal projekt, na kterém jsem pracovala - společně se dvěma kolegyněmi, a všem třem nám byla "předčasně ukončena smlouva". To znamená, že člověk dostane sice výpověď, ale ne takovou tu drsnou, jako že udělal něco špatně a musí jít. Dostaly jsme mnohem lepší výpovědní podmínky, protože vedení uznalo, že nás vyhodilo celkem neprávem a narychlo.
Konkrétně, já mám dvě možnosti. Buď v té tříměsíční výpovědní lhůtě (tzn odteď až do konce roku 2013) chodit do práce jako doteď, a dostávat hodinovou mzdu, jako doteď, a nebo se na to vykašlat a už tam nechodit. V takovém případě bych dostávala pořád náhradu, zhruba 80% z mého obvyklého platu, měsíčně. Nabídka je to lákavá, a to hlavně proto, že bych samozřejmě věděla, jak využít čas - a to psaním diplomky na plný úvazek, což by můj vedoucí (se kterým jsme se konečně sešli před třemi dny) uvítal.
Ovšem, teprve příští týden se uvidí, kolik práce vlastně ještě na projektu zbylo dodělat (rovnou můžu říct, že HODNĚ), a zvažuji ukázat DONGu přívětivou tvář a zůstat v práci tak dlouho, dokud to půjde, abych jim pomohla s ukončením úkolů těch mých dvou kolegyň (které rozhodně odmítly tam zůstávat ve výpovědní lhůtě) a jejich předáním naší londýnské kanceláři, která by projekt měla odteď převzít.
Koneckonců, čím lepší dojem teď na kolegy a šéfy udělám, tím lépe pro budoucí reference, a nějaké to pálení mostů a postoj "dělejte si co chcete, já mám odteď volno a kašlu na vše" by mohlo spíš uškodit.

To byla tedy novinka číslo jedna.
Novinka číslo dvě je jen taková novinečka, a to ta, že jsme konečně domluvení s vedoucím a post-dokem na spolupráci na té diplomce. Po naší čtvrteční schůzce musím vzít poznámky a rozum dohromady a sesmolit Návrh práce, neboli osnovu a takové to počáteční povídání o diplomce, které musí vedoucí i šéf našeho studijního programu podepsat a schválit. V současné době to tedy vypadá, že bych začala natvrdo na diplomce pracovat buď od října, nebo od listopadu.
A bude to napínavé, bude to vzrušující, protože to bude rozvíjení metodologie Life Cycle Assessment, kde pro spravedlivé porovnání různých metod použití domovního odpadu (pro moji diplomku konkrétně spalování na elektřinu a teplo, nebo kompostování a hnojení polí) se potřeba akurátně vyjádřit vliv toho kompostovaného odpadu na kvalitu půdy na poli - a hlavně dlouhodobý vliv, tzn v rámci 100 let. Takže tohle budu zkoumat... není to vzrušující?

No a do třetice jsme dneska udělali důležitou návštěvu IKEA a nakoupili spoustu věcí, které jsme už dlouho chtěli a potřebovali, ale až teď jsme se rozhoupali je koupit nebo obnovit - novou postel, nový gauč a skříňky do ložnice, a pak pár maličkostí jako polštáře a ramínka na šaty... strávili jsme tam celé odpoledne, pak ještě půl večera odšupováním a odstraňováním toho starého nábytku, jeho focením a vyvěšováním na internetu, aby si ho od nás někdo vzal nebo odkoupil.
A pak druhou půlku (až doteď) montováním postele, protože chlapíci z IKEA dorazili až v devět hodin. Takže zbytek nábytku až zítra...







Zdá se také, že jsme založili (a za to si beru skromnou zásluhu, protože jsem to organizovala) tradici sousedských večeří - totiž v našem domě je pět bytů obsazených lidmi, kteří se navzájem znají a snad i mají rádi - spolužáci a známí. A tak jsme se před týdnem poprvé sešli na společné večeři u nás, a bylo to tak skvělé a zábavné, že na to určitě ještě navážeme a sejdeme se zase u někoho jiného. Těším!

A mimochodem se mi zdá, že jsem snad ještě ani neukázala, co za dárek jsem dostala od B. k narozeninám. Byl to náramek se živými květinami (takže je bohužel už samozřejmě po něm), a vedla k němu a do sushi restaurace cesta z papírků, na kterých byly úkoly, vyluštěním kterých se člověk dostal k dalšímu papírku atd. Bylo to strašně fajn a zábavné, a sushi výborné!