Tour po Holandsku, napětí v DONGu a šokující odhalení o USA

 Minulý týden bylo trochu volněji než obvykle, protože naše fakulta měla pozkouškový týden volna. Před rokem, v tomhle týdnu volna, jsem letěla domů do Prahy, ale letos jsme se rozhodli udělat výlet do Nizozemí, hlavně do Amsterdamu a Wageningenu (tam mám dobrou kamarádku z Prahy).
Samozřejmě, to, že má fakulta prázdniny, vůbec nezajímá ani Studieskolen, ani DONG - takže do práce i na dánštinu jsem musela. Vyrazili jsme proto až ve čtvrtek odpoledne, a museli být zpátky zase v pondělí ráno, abychom mohli do práce a do školy v rámci začátku nového Bloku.
Amsterdam byl klasicky dechberoucí - krásný v takovém tom slova smyslu, že člověk chodí s otevřenou pusou a může si hlavu ukroutit, jak se snaží o nic nepřijít...
Dvě věci byly nepříjemné: Za prvé počasí. Ne že bychom jeli v plavkách, ale pět stupňů nad nulou jsme fakt nečekali. Byla fakt zima, a taková ta lezavá, která zaleze i pod šálu a pod sukni. Naštěstí ale nepršelo, a ve Wageningenu dokonce svítilo slunce a udělalo se krásně teplo!
A za druhé, nějak se nám lepila smůla na paty - nebo spíš naschvály. Automaty na lístky neberou zahraniční karty, všechny vlaky zpožděné, autobusy ujeté, několikrát jsme zabloudili, a kvůli časovému presu se ne vždycky stihli najíst a odpočinout.

Byli jsme ale na skvělé večeři v africké restauraci, a nemůžu si pomoct, ale musím to ukázat - jedná se o placku se zvláštní kyselou chutí - vůbec všechno bylo takové kyselé - kterou člověk používá jako nástroj (příbory nejsou, umyjte si před jídlem ruce) na nabírání salátu, vařené čočky a nějaké cibulové směsi... fakt výborné!
Samozřejmě jsme si taky koupili sirupové wafle, ale ty jsem ani nefotila, ty zmizely hned! A stamppot, což je prý tradiční nizozemské jídlo (je to prakticky bramborová kaše s mrkví a petrželí) jsme si uvařili v bytě u jedné kamarádky, kde jsme našli útočiště na dvě noci.

Jinak se v Amstru nic moc tradičního jíst nedá, protože ty všechny národy a kultury smíchané dohromady tu nizozemskou jednoznačně přebíjí.

Byli jsme na večerní Canal Tour, kde jsme se uvnitř zasklené výletní lodi aspoň trochu ohřáli, a na tříapůlhodinové provázené prohlídce města, kterou vedl mladý student, a tak informace byly spíš zábavného, než historického charakteru...

Amsterdam byl vážně pěkný, ale měli jsme na něj málo času. Bůhvíproč jsme přecenili čas a síly a hned v sobotu vyrazili do Utrechtu, který nám ještě v Kodani doporučil kamarád Holanďan, že stojí za vidění... rozhodně stojí, ale za dvě hodiny ho člověk projde a je to.

V sobotu večer jsme přejeli do Eindhovenu (je fajn, že všechna tahle města jsou tak blízko od sebe - vlakem z Amstru je tam člověk za hodinu), kde se konal Svátek světel, jak jsme už viděli v Lyonu (a evidentně se koná v několika dalších evropských městech). Bylo to vážné kouzelné, ale v o dost menším měřítku než v Lyonu - nějakých třicet stanovišť se světelnými instalacemi, show a hudbou...

Když jsme všechno doprohlídli, nastal čas se přepravit do Wageningenu (už v tom Eindhovenu jsme se potkali s mojí kamarádkou Evčou, a u ní ve Wagu jsme měli strávit neděli). A nizozemské vlaky opět nezklamaly - vlak byl o půl hodiny zpožděný, a tím pádem jsme nestihli poslední sobotní autobus ze stanice k jejich koleji (což je na víc než hodinu pěšky). Zavolali jsme taxíka, a dotrmáceli se do cíle asi v jednu v noci...

Neděle byla, tím pádem, odpočinkový den - fakt jsme ho potřebovali, protože nohy byl uchozené, záda bolavá a hlavy nevyspané. Vstávali jsme na pohodu až v jedenáct, snídali v poledne, ve dvě hodiny se vydali na objížďku Wageningenu (kde, kromě univerzity a hlavního náměstí, stejně nic není), poseděli v kavárně, koupili na památku domů goudu a wafle (taky už nejsou), a zajeli se podívat i na místní raritu - klokánka albína na místní klokaní farmičce...
Podle Evči je trochu retardivaný, protože tak kouká a divně skáče, já to neumím posoudit, ale je to každopádně nečekaná podívaná, bílý klokan veprostřed Nizozemí!
V neděli večer jsme zase přejeli do Amsterdamu - po příhodě s nádražní halou ve Wageningenu, kterou řeknu celou, jen abych ilustrovala ironii osudu, jakou jsme zažívali celé ty čtyři dny.
Automat na lístky v Ede-Wageningen, malém městě s nejbližší vlakovou stanicí k Wageningenu samotnému, nebral vůbec žádné karty - jen mince. Ale my jsme všechnu hotovost schválně utratili během dne, abychom do Kodaně netahali Eura, to dá rozum. Na nádraží byl otevřený jediný kiosek s  novinami, kde ovšem lístky neprodávali, ale aspoň nám slečna poradila, kde najít bankomat. Za nehorázný poplatek 30 DKK jsem si svojí dánskou kartou vybrala 25 EUR, došla je do kiosku rozměnit na mince, a pak jsme ty mince naházeli do automatu a lístky si konečně koupili...
Dojeli jsme do Amstru, našli dům, ve kterém bydlí spolužák, u kterého jsme zůstali na noc, ráno ve 4:30 vstali, chytili autobus na letiště, v 8:30 byli zpátky v Kodani, a v metru byl hlášený alarm, takže jsme dvakrát stavili asi na čtvrt hodiny a kvůli tomu přišli pozdě do školy i do práce...

Celkově dost vyčerpávající víkend, ale zážitky jsou!

V práci jsou teď všichni napnutí, protože ve středu má vedění dát vědět verdikt, kteří zaměstnanci budou propuštěni - odborům se podařilo srazit číslo 500 na 400, ale stejně je to téměř desetina zaměstnanců... Dám vědět, jak to pro mě dopadlo, ale myšlenky mám černé.

Ve středu večer jsme byli pozvaní na Pre-Thanksgiving party k jedné americké kamarádce... která nám odhalila, aspoň pro mě, šokující sdělení - pátek 23.11., tzn včera, tzn pátek po Thanksgiving čtvrtku, je znám jako "Černý pátek". To proto, že v tom dni všechny obchody zahajují předvánoční výprodeje a velké slevy... otevírací doba je už asi ve tři v noci, a každý rok několik lidí v USA zahyne, buď při dopravních nehodách, kdy se všichni lidé snaží dostat k obchodům do nejdříve, nebo ušlapáním a umačkáním od dychtivých nakupujících... není to příšerné???!!!

Konečně zařízeno a první všeobecná párty, po které zůstaly rozbité jen dvě věci: lucernička a Bogomil

 Dneska se konečně můžu pochlubit s pár fotkami současného stavu našeho bytu. Včera jsme totiž pořádali první oficiální party (kolaudačka bytu a rozlučka s kamarádkou Anitou v jednom), a to nás konečně donutilo zajet nakoupit zbývající vybavení a drobnosti - žárovky do lamp, vlasec na zavěšení lucerniček (ty jsme koupili na blešáku minulý týden) nad stůl v obýváku, velký kuchyňský nůž, nůžky (a už jsem s nima v ruce oběhla kolečko po bytě a ostříhala všechny cedulky na nově koupených dekách, utěrkách atd), roztrojku do elektřiny, apod.
Všechno to zainvestoval DONG, protože mi v týdnu přišla výplata za září! (konečně) A byla docela štědrá (taky jsem tam strávila nemálo hodin), a zainvestovala taky tu večerní párty (něco se hostům nabídnout musí).
Takže slíbené fotky bytu, jak vypadal nazdobený těsně před propuknutím párty:

Ložnice, povšimněte si epesních zelenomodrých nočních stolků (z blešáku), které skvěle ladí s barevným kobercem (odtamtéž).

Tady obývák: okenní římsa vzpomínek a nostalgie, kde se jednak pokouším udržet kytky naživu (od včerejška je tam i jedna nová vánoční hvězda), a jednak tam jsou pohledy, přáníčka atd.









Tady taky obývák, ta hlavní část - gauč (nalezený pod schody), na něm deky z IKEA, stolek (pod schody), a skvělé bílé poličky (z blešáku), na stěnách se tou dobou ještě držely pohledy, ale do jednoho spadaly během párty a následného úklidu.

Jídelní koutek se stolem a židlemi, které jsem koupila od kolegyně (přivezla mi je svým malým Citroenem C1 až ke dveřím!) za krásných 300 DKK a upečený koláč k tomu. A nad stolem visí tři lucerničky z blešáku, o kterých už byla řeč, a bohužel jedné z nich prasklo sklíčko - asi žárem od svíčky. Naštěstí nebyl nikdo zraněn.





A tohle je jen důkaz, že jsme tady fakt měli dvacet lidí, kteří se bavili různě - třeba hraním karet. Ta matrace na zemi se ukázala jako dobrý nápad, protože se na ní dalo krásně hygge, když se člověku nechtělo stát...

... nebo sedět na gauči... možná někteří poznáváte Španěla Jaime, který s námi v březnu byl v Norsku - tak ten si teď v rámci hnutí Movember nechává narůst knírek, a vypadá hrozně směšně.







A jen pro pobavení, v rámci jedné z her jsem dostala panáka, a přesně v okamžiku přiložení skleničky k ústům se někdo ještě narychlo pokusil mi do něj přidat kopec šlehačky - a takhle to dopadlo...
Celkově ta párty dopadla dobře, byt přežil a sousedi si nestěžovali, a tak jediným následkem je ta rozbitá lucerna a mokrý hadr na Bogomilově hlavě :-)

Modré noční stolky, boj s dýní, Bollywood, kozy v Keni a sibiřský husky

Zařizování našeho bytu v Sallingvej, v krásné rodinné kodaňské čtvrti Vanløse (což technicky už není Kodaň), jde pomalu, protože není moc čas nakupovat... ale DONG je strategicky umístěn hned vedle IKEA, takže jsem tam během posledních tří týdnů párkrát cestou z práce zabrousila a koupila spoustu užitečných a nezbytných věcí - zapékací misku, utěrky, květináče, nože, deku, a tak... strašně mě to tam baví, já IKEA prostě miluju. Procházím těmi jejich vzorovými pokoji a v každém si představuji, jak tam žiju.
Samozřejmě by bylo fajn být na noc zavřený v čokoládovně - ale být zavřený v IKEA a moct si vybrat, ve kterém pokojíčku usnout a ve kterém se ráno probudit, do které koupelny si jít vyčistit zuby a ve kterém křeílku si vypít kafe, to by taky bylo fajn...
Každou první sobotu v měsíci (tzn včera) je ve Farum, městečku severně od Kodaně, proslulý blešák s nábytkem. A tak jsme se tam včera vydali - vlakem to trvá asi hodinu... a za krásných 125 DKK jsme koupili praktické, ale nápadité police do obýváku, koberec do ložnice, tři lucerničky jako dekoraci na zavěšení na ty naše hrozivé háky ve stropě, a vrchol všeho - dva noční stolky z modře- a zeleně- barveného dřeva!... Jsou vážně super a jdou dohromady s tím kobercem. Nákup super, ale museli jsme všechno odtáhnout po svých na vlak a z vlaku zase domů - už tu cestu z vlakové stanice domů s všelijakým nábytkem na zádech známe až moc dobře...
Ve čtvrtek mi kolegyně z práce přivezla jídelní stůl, dřevěný, rozkládací - zkrátka regulerní jídelní stůl, ne můj pracovní stolek z IKEA, na kterém jsme jedli doteď - i se čtyřmi židlemi, za 300 DKK- krása.
A ve středu mi spolužák z dánštiny daroval dvě velké stojací lampy do obýváku - až do nich konečně koupíme žárovky, budou super!... Takže takhle sbíráme po krůčkách vybavení... už to tu vypadá dobře :) a brzo přidám fotky.
Minulý týden jsem svedla boj s velkou dýní, kterou jsem koupila s plánem vydlabat, vyřezat, vystavit na balkon se svíčkou uvnitř a pochutnat si na dýňové polévce... řeknu vám, dalo to fakt práci, ji vydlabat, lolévkovou lžící, a síly mi na to nestačily... navíc dřeně tam bylo podstatně méně, než jsem očekávala (byla to fakt macatá dýně, a sotva mísa dřeně z ním protože většina prostoru byla dutá nebo plná semínek). Takže bylo jedno dýňové kari, jedno dýňové rizoto, jedna dýňová polévka a asi tři dýňové koláče, semínka opražená v troubě - a Halloween jsme propásli bez dýně se svíčkou uvnitř, takže ji asi teď už můžeme vyhodit... :-)

Poslední dva sobotní večery byly ve znamení Afriky a Asie. Minulý týden uspořádali moji kamarádi velký dobročinný večer... no, spíš párty - ale veškerý výtěžek z prodeje alkoholu nebo jídla půjde na nákup stáda koz pro chudé rodiny v Keni. Moc se mi to líbilo jako nápad i jako akce, protože tam byla spousta lidí, příjemná atmosféra a můj kamarád Vaggelis, Řek, hrál jako DJ, a já jeho hudbu zbožňuju... mimochodem mu taky nezaplatili a místo toho koupí kozu, což je v pořádku.
A včera jsme byli pozvaní na indickou večeři a Bollywoodský film k jedné kamarádce Indce... měla šíleně rozvařenou rýži, ale jinak to bylo moc dobré a k filmu jsme jedli čokoládu :) což je potřeba, protože trval bezmála čtyři hodiny (!), ale v Indii je to normální, uprostřed je vždycky 15 minut přestávka, aby si diváci odpočali, nebo se něčím posilnili... ty filmy (viděla jsem zatím jen dva, ale už se z toho dá něco vyvodit) jsou bláznivé, zářivé, jásavé, a z ničehonic všichni začínají tančit a zpívat - a dost při tom ječí... ale je to sranda (zvlášť ve srovnání s pochmurnými a temnými dánskými filmy).
A ještě jedna večeře byla minulou neděli, hlavní chod: lasagne, dezert: bublanina se švestkami... a po ní nám bylo špatně, protože ty švestičky už tak trochu kvasily...

Ještě páteční večer stojí za zmínku, protože byla taková téměř Halloweenská párty u jedné kamarádky, která stanovila téma večera zvářata - a tak každý musel přijít jako zvíře začinající na první písmeno jeho jména... za Hrocha se mi jít nechtělo, ani za křečka. Tak jsem se rozhodla pro Husky, nabělila si obličej a namalovala na něj jakoby čumák, oblékla se do bílého, Bohouš šel za medvěda, takže měl napatlaný obličej mými hnědými stíny (stejně je nepoužívám), a příprava nám zabrala tak dlouho, že když jsme konečně dorazili na tu párty, všichni už měli upito a nikoho nezajímalo, kdo je jaké zvíře...

Co se ještě dělo kolem stěhování a mimo něj

Ne jen stěhováním jsme strávili poslední dva týdny, i když to bylo samozřejmě centrální téma...

Jak už jsem se zmínila, minulý víkend za mnou byla na návštěvě rodina, což bylo moc příjemné... Nějakého toho socializování a společných večeří, neřkuli párty, moc nebylo - nebyl čas. Ale už to zase začne, a tentokrát můžeme začít zvát lidi k nám! (což bude v zimě fakt oddych, být doma v teple, a že jsou to ti ostatní, co musí po večeři sednout na kolo a šlapat půl hodiny větrem a zimou a deštěm domů, cha cha).

V neděli 14.10. jsme opět provětrali členskou kartičku do Filmového Institutu (málem skončila vyhozená mezi papírem do kontejneru, chudinka) a šli se podívat na film Frygtelig Lykkelig (Hrozně šťastní), což bylo hrozné. Ale ne šťastné. Opět syrový dánský filmový styl, do detailů vykreslené charaktery včetně všech nectností, násilí a vraždy, a absurdita malého městečka kdesi v jižním Jutsku, kde všichni všechno navzájem na sebe ví, a proto si kryjí záda před policií a tutlají vraždy nepohodlných spoluobčanů, a pod hrozbou provalení nepříjemných informací drží v šachu i policii...

... Ale lepší než Hollywood!

Mimo to jsem vážně ráda, že tento týden jsou podzimní prázdniny (tradičně se jim říká "bramborové" - protože za starých časů je rodiny využívaly na sklizeň brambor). Samozřejmě, do práce musím (a ráda!), ale naštěstí nemám dánštinu (ale dostali jsme celou spoustu extra úkolů, abychom se prý nenudili) a e-learning (pracujeme na projektu, proto není nová e-lekce). Protože to už by se vážně zvládat nedalo, celý víkend byl zabit stěhováním, a včera večer jsme slavnostně sbalili i ty nejposlednější věci, lednici, počítač, polštáře a peřiny a sebe, a odstěhovali se nadobro a definitivně do nového bytu! Jupí :-)

Mimochodem... ještě dlužím jednu historku. Jestli si říkáte, kdy přišla velká chvíle Íránce Rézy, tak to bylo v sobotu, kdy se zničehonic ozval, že vlatsně má sklep plný vybavení do bytu, které nepotřebuje... přijel pro nás autem, odvezl k sobě, prohrabal sklep a naložil nám bedny věcí!!! A přesně to, co jsme potřebovali, a bez čeho bychom se rozhodně neobešli - rychlovarnou konvici, příbory, odkapávač na nádobí... Taky stolek pod televizi, všemožné misky a hrnce a tak... a nic za to nechtěl. Nebo si alespoň o nic neřekl. To možná ještě přijde!

Prázdniny ovšem znamenají taky, že odpadlo plavání :-( čehož velice lituju, ale o to víc oceňuju fitness v DONGu. Ad DONG, přesně jak manažerka slibovala - už se rozhodně nenudím, a nudit ani nebudu. Úkoly se nabalují a přiostřují, nějak toho začíná být až moc! Je to docela vzrůšo :-)

Nové bydlení!

 Uplynulý víkend byl ve znamení stěhování - konečně, řekla bych... teprve před dvěma týdny vyšlo najevo, kam se vlastně budeme stěhovat, a o týden později mne navštívila rodina z Prahy (výborný víkend více méně na cestách a za poznáním, počasí veskrze dánské, pohoda veskrze rodinná a moje chudinka ségra to odskákala nějakou virózou), takže jediný volný čas, kdy jsme se mohli přestěhovat, byl víkend 13.-14.10.
Tedy, přestěhovat - nejdřív bylo potřeba pořádně byt uklidit, protože v něm nějakou dobu nikdo nebydlel. Źádné nánosy špíny, ale prach, a tak, samozřejmě... takže tím jsme začali v pátek. Výhoda byla, že byt byl úplně prázdný, takže odpadly starosti "kam s harampádím".
Tady mám pár fotek úplně prázdného bytu, tak jak jsme ho dostali.
Tohle je obývák (s balkonem!)



Tady obývák, pohled od okna, a ty dvě skříňky jsme před pár týdny našli na ulici ;-) byly jim odmontována kolečka a byly umístěny do ložnice.

V obýváku na stropě jsou poněkud znepokojující háky - že by od řezníka?











Tady máme ložnici (taky s balkonem!)












A naše uklízecí náčiní...











Lednice nejdřív stála na chodbě, protože byla darována od jedné dobrovolnice, přivezena a odtahnuta do našeho prvního patra - načež chlapi zjistili, že neprojdou kuchyní, protože tam stojí nevhod skříňka, která zasahuje moc do prostoru... ta kuchyň je totiž taková nudle.

Takže skříňka musela pryč.












Vytrhli jsme ji ze země a odšroubovali od zdi, odtáhli stranou, protahli lednici, a pak to všechno zase dali zpátky.















Tady už stojí lednice i skříňka na svém místě... ještě k té lednici - trošku nás vyděsila, když jsme ji poprvé zapli. Okamžitě začala pískat a alarm zběsile blikal, a my nevěděli, co se děje... tak jsme ji zase vypli. A zapli. A zase alarm. Už už jsme si říkali, jak jsme koupili zajíce v pytli, a že tu nefunkční lednici budeme muset vrátit (tzn znova rozebrat kuchyň, dostat lednici po schodech dolů a pak někam), když nám Bohoušův známý, Íránec Réza (mimochodem, je to velice důležitá postava pro tento post - protože mu jednak pomáhal nastěhovat tu lednici, a jednak jeho velká role přišla později), prozradil, že je to normální, že všechny lednice takhle ze začátku pískají, aby daly najevo, že jsou moc teplé a potřebují čas na vychlazení... a taky že ano, za pár minut alarm ztichl. A my si oddechli, že někde neuniká plyn nebo tak nějak...

A pak jsme uklidili všechno ostatní...
A takhle se to lesklo, když bylo hovoto a došlo i na vytírání podlah.















Druhý den, v sobotu, přišlo na vlastní přesouvání věcí. Zabralo to překvapivě hodně času, než člověk zabalí kufr, odnese ho za roh (zmínila jsem se, že bydlíme doslova za rohem? Tedy v rámci stejné budovy, jen se musí jít jiným vchodem a vystoupat do prvního patra), vyprázdní, nastrká věci do poliček a odnese kufr zase zpátky pro další várku...

A takhle to vypadá teď: obývák...

























Ložnice...

A náš domovník nějak odmítá pochopit, jak se Bogomil jmenuje (ILIEV) - nejdřív tam byl IIIEV, pak to zmenil na LLIEV, jen čekám, co přijde zítra!

Obzor se vyjasňuje, další porce bizarní dánské kultury a zamyšlení nad kolem...

Tak se nám trochu vyjasnila situace kolem bydlení - ukázalo se, že byt v našem domě, který jsme včera viděli a chválili, bude k dispozici - takže buď o tomto víkendu, nebo v polovině října se budeme stěhovat! (To se ještě musí rozhodnout... takže vidíte, nic není jasno :-) )

Jaká že to byla porce bizarnosti? ... kniha. Lépe řečeno knihy. V rámci kurzu dánštiny musíme v každém modulu přečíst pár dánských knih - naštěstí jsou docela tenké, psané velkými písmeny (až má člověk pocit, že autor pochybuje o jeho gramotnosti, a chce se mu dělat ťuťu ňuňu, jako u dětské knižky), a vesměs všechny, co jsem zatím četla byly podivné... podivné příběhy na vyloženě neveselá témata - loupeže, znásilnění, vloupání, vraždy... ta nejnovější, kterou jsem přelouskala za dvě hodiny ve středu večer (tak je tenká a písmena velká!), líčila dlouhou historii jedné rodiny, která byla prokletá jablky (ano, je to přesně tak bizarní, jak to zní - pokaždé, když se v rodině objevilo jablko, někdo zemřel, nebo tak)... do konce modulu mám přečíst ještě dvě knihy, tak už se teda "těším", o čem budou!

A to zamyšlení... to mě napadlo dneska, když jsem se zamyslela (ano) při jízdě na kole z dánštiny... tolik lidí kolem mě urputně šlapalo, dralo se kupředu, proplétalo mezo ostatními cyklisty, zvonilo na zvonek, překračovalo dopravní předpisy... Tak mě napadlo, jak samozřejmě jsme já a moji kamarádi přijali při příjezdu do Kodaně fakt, že tady se prostě jezdí na kole, vždy a všude.
Co mají ale říkat nebo dělat lidi, kteří na kole neumí?... Jsou vystrčeni ze společnosti? Musí se to naučit? Ale ostatní cyklisté podle mě moc pochopení pro cyklisty-začátečníky nemají (ani já ne - obyčejně, když jedu na kole, tak spěchám - takže když se nmi někdo motá, tak ho zuřivě prozvoním a počastuji nevraživým pohledem, když ho míjím...). Takže pro necyklistu nebo cyklistu-začátečníka je transport v Kodani asi dost utrpení...

Další jablečné hody, zmatky kolem stěhování, smartphone je dobrý sluha, ale špatný pán a s postelí ve vlaku

Září nám dalo na frak s počasím. Teď už to můžu říct, protože je konec měsíce. Bylo to teda pěkně mokré.
Jak bylo v srpnu hezky (na pláž!), tak září celé propršelo a celkem i promrzlo. Kažopádně zatímco ve střední Evropě se lidi koupou, tady nosíme rukavice, šály a pláštěnky... brrr...

A občas je to docela kumšt se dostat do práce, na dánštinu, a tak... zrovna minulé pondělí, když jsem se v práci zdržela (kvůli soukromé hodině fitness, óóó!), a pak docela spěchala na dánštinu, tak kombinace deště se silným protivětrem se prostě nedala překonat... protože moje pláštěnka se při protivětru nafoukne do takové plachty, která pak člověka spíš posunuje dozadu, než že by mu pomáhala dopředu... no, na tu dánštinu jsem nakonec dojela, asi za dvojnásobek času, a zpocenější než po té hodině fitness!

Ad fitness... protože mě nějak v DONG fitness nudily ty společné hodiny, tak jsem využila nabídky zadarmo si nechat sestavit cvičební plán... uvidíme, jak to bude s dodržováním, protože čas bohužel mluví proti. Plus, po nedělním plavání a po pondělním zvedání činek pak v úterý večer na plavání umírám, trenér mě popichuje, ať máknu, já musím odpočívat a občas vynechat jedno kolo motýlka nebo kraula (ano, je to tak - sotva jsem se naučila kraula, už mě zase topí - při motýlkovi), a ve středu neudržím v ruce ani tužku...

Nicméně... zpátky k tomu počasí. Takhle deštivo evidentně přeje houbám, protože jedna moje kolegyně v práci jich prý každý víkend nasbírá košík! Helemese... že by se Dánové, jako jedna z mála evropských národností krom Čechů, nebáli sbírat houby?
Já jsem si nasbírala další várku jablek a lahodných hrušek minulou neděli v Amagerfælled parku, zase s mým oblíbeným Dennisem, který je ještě alternativnější než kdy jindy... a teď ty jablka zpracovávám do koláčů a kompotů... lahoda.

Copak to tady máme za obrázek... ano, je to Bogomil na posteli na vlakovém nádraží. To je ze včerejška, protože do nového bytu (kam se máme stěhovat během několika následujících dní) jsme od nějaké dívky v Nørrebro odkoupili postel za krásných 300 DKK, a pak ji museli odtáhnout ze třetího patra po schodech dolů (úzkých schodech!), na stanici vlaku, do vlaku, a pak z vlaku ještě pěšky domů... no, bylo to dost vyčerpávající, a navíc chvílemi pršelo, ale nakonec jsme ji domů donesli, rovnou celou vydrhli a zapasovali do mého miniaturního pokojíku (tedy, on není zs tak malý... ale teď je zaplněný nábytkem, námi dvěma, starou postelí a novou postelí, a už se tady nějak nedá chodit). Na té stanici se lidi ptali, jestli si můžou přisednout :-) nedivím se, bylo to pohodlnější než dřevěné lavičky...
Mimochodem, stěhování je kapitola sama pro sebe, samozřejmě kolem toho byly zmatky, nejvíce kolem toho, kam vlastně půjdeme bydlet :-)

A pracovní smartphone... no, ukázalo se, že mi jen tak nějaký nový nedají, a tak jsem se začala s telefonem sbližovat. Už mi ochotně říká, jaké je a bude počasí, a taky dokáže zavolat jen tehdy, kdy chci. Podařilo se mi nastavit připojení na Internet, a tak si můžu doma kontrolovat pracovní e-maily (jakoby si člověk radši od práce nechtěl ve dnech volna odpočinout!), ale nějakou nehodou jsem si taky nastavila super-extra rychlý zámek na klávesách, takže každých pět minut musím telefon odemykat... zrušení toho zámku bude další krok!

A jak si tady žijeme...

Ještě přikládám pár fotek z posledních dní, abyste měli i obrazový vjem, ne jen slova slova slova...

Takže první dvě jsou z minulé neděle, 9.9., kdy jsme s Bogomilem vyrazili zas po dlouhé době do kina - a to do artového kina Danish Film Institute, kde jednou za dva týdny dávají dánské filmy s anglickými titulky v neděli odpoledne... dokonce jsme si předplatili členskou kartu za krásných 145 DKK na rok, což se vyplatí, protože na každé vstupence pak člověk ušetří 25 DKK. A protože je tohle skvělá sonda do dánské kultury, rozhodli jsme se, že budeme chodit na každý film.
Trošku to vleze do peněz, ale všechny filmy, které jsem zatím v DFI viděla, stály za to! Dánský film rozhodně není lehká hollywoodská zábava, spíš to řeší těžká témata, docela depresivní občas... ale aspoň, připadá mi, si na nic nehrají, a ukazují svět takový, jaký je. A lidské charaktery vykreslují do detailu, který občas fakt dá divákovi zabrat.
Po kině jsme si dali palačinku z dánské verze Slevomatu:

 

 Tady máme fotky z mojí narozeninové večeře v bytě u španělské kamarádky. Rozhodla jsem se, že na večeřích budu vždycky pořizovat dvě fotky: jednu normální, klasickou, večeřovou, usměvavou...

 ... a jednu šklebivou...

 Tohle je koláč ze sladkých brambor (!), který mi k narozeninám upekl Španěl Jaime, se kterým jsme mimo jiné byli v březnu v Norsku... chutnal... trochu jako saponát, ale jinak zajímavý nápad!

 Tohle je první večeře této sezóny, a zřejmě jedna z velmi mála, které se konají v mém pokojíku, nacpaném věcmi a lidmi. Máme na návštěvě Alexe ze Surinamu a Francescu z Itálie, a tohle měla být ta klasická usměvavá fotka, ovšem to by všichni museli spolupracovat!