První pořádná sprcha, jedovaté rostliny skryté v univerzitní zahradě a co se dá dělat s CPR číslem

Dnes mi Dánsko (a jeho počasí i s celou jeho rozmanitostí a nepředvídatelností) uštědřilo pořádnou lekci na potrestání lehkomyslnosti a důvěřivosti.
Jak konkrétně?
No, jak se říká- koukání na oblohu fakt člověku nenapoví, jak bude. Ani předpověď počasí to neodhadne. Je prostě potřeba být připraven na všechno a na rapidní změny v rámci desítek minut. Ale dneska ráno svítilo slunce a při pohledu z okna někteří lidé drandili po ulici na kolech krátkým rukávem, takže jsem usoudila, že bude hezky. A vzala na sebe tříčtvrťáky a džínovou bundu bez kapuce. Deštník- zapomenut doma.
No a než jsem dojela do školy, zatáhlo se, zahřmělo a pak během dne pršelo, pršelo a pršelo... a to samé, když jsem se odpoledne potřebovala vrátit domů. Půl hodiny jsem čekala, než pomine ten největší slejvák, a pak se pustila do ulic. A zmokla naprosto nehorázně, protože přišla průtrž mračen, déšť šlehal, tekl do očí, za krk, zmáčel mi rukávy, nohavice a skrz naskrz i boty. Nejhorší bylo, že jsem byla evidentně jediná široko daleko, kdo vyrazil takhle nepřipravený, protože lidi kolem jezdili úplně v klidu v luxusních pršipláštích a s klobouky na hlavách, v holinkách a gore-texkách... kdežto já tam shrbená mžourala skrz kapky na cestu a snažila se schovat hlavu co nejvíc mezi ramena...

Takže poučení pro příště- pořádně připravit, než člověk ráno vyjde z domu!
Když už takhle prší (a posledních pár dní to bylo docela vydatné), vkrádá se člověku na mysl vyprávění místních o červencových záplavách v centru Kodaně, kdy kanály nestačily odvádět obrovské množství dešťové vody a vyplavily lidem sklepy i domy dešťovkou smíchanou s kanalizací... ojojoj, to není hezká představa... prý lidem z odpadů tryskaly fontánky...

Tento týden máme posledních pár hodin dánštiny na přípravném kurzu, a pak takové ty ztráty času jako Mezikulturní komunikace a představení Studentské unie... ale dneska odpoledne, musím uznat, nám připravili zábavný program, a to návštěvu univerzitní zahrady (když na chvíli přestalo pršet). Jak se ukázalo, dost si na ní zakládají, protože je současně významnou (snad největší v Dánsku?) sbírkou dekorativních rostlin... Prováděl nás nesmírně sympatický a zábavný chlapík, jehož entuziasmus a zapálení a lásku k vlastní práci mu vážně závidím... ukázal nám naroubované stromy, které mají zásluhou roubu listy kropenaté, jako kdyby byly napadené nějakou nemocí (já bych ten strom rovnou kácela, podle něj to vypadalo hezky), záhonky, které mají ten samý květinový vzor už sto let, křížence dvou květin, jehož květ díky tomu voní jako kakaový prášek (vážně!!! čichla jsem si a dostala chuť na čokoládu!), stevii, která je tak sladká, že její použití v potravinářském průmyslu by zruinovalo cukrárenský průmysl (a i zubaře, koneckonců), takže její používání Evropská Unie zakázala, a taky raritu zahrady- prudce jedovatou rostlinu, které se stačí dotknout a člověk dostane dost nebezpečnou vyrážku, a neřkuli tu kytku třeba olíznout!!!
Mají ji tam jen proto, že spousta studentů z Kodaňské univerzity jezdí na výměnné pobyty do Ameriky, a tahle rostlina tam roste... tak je k ní asi zavedou a řeknou "přivoňte si...", oni si přivoní, dostanou strašlivou reakci a oni na to "vidíte, tak tohle v Americe nikdy nedělejte!!!"

Mimochodem, v pátek byl šťastný den z hlediska zařazení se do dánské společnosti. Přišel mi dopis od imigračního úřadu, že mi laskavě udělili povolení k pobytu, a na jeho základě jsem mohla jít zažádat o magické CPR číslo. A během dvaceti minut bylo hotovo, děkuju pěkně.
Takže teď začíná život, protože už jsem pojištěná, mám přiřazeného doktora, můžu si otevřít bankovní účet (ovšem poplatky jak blázen na nejrůznější služby a úkony mě asi neminou) a zapsat se i do univerzitního sportovního klubu (už jsem zapsaná na plavání, bohužel jen jednou týdně) a do knihovny! Hej hou.

Tak, toť k dnešku a já se jdu zase pohroužit do zla zvaného Ekonometire, se kterým teď trávím večery místo se svými přáteli...

Taje recyklace, začněte si zvykat, úskalí ježdění kolmo a pořádná večeře

Tak další týden je za námi... intenzivní stejně jako ten předchozí, což se projevilo mimo jiné v tom, že jsem nenašla ani jeden den, kdy bych opravdu četla tu bichli ekonometrie (ale pořád ot mám v plánu!!! Protože příprava se nesmí podcenit, že...)
Ve čtvrtek, po prezentacích našich chudokrevných poloprofesionálních prijektů, jsem se zeptala jednoho z profesorů, jak je to tady vlastně s tříděním plastů. Protože z Čech jsem zvyklá je automaticky vytřiďovat a vytáčí mě na nejvyšší míru, když vidím lidi házet plasty do smíšeného odpadu.
No... na to, jak vymakaný mají v Dánsku systém recyklace lahví a plechovek, se teda s plasty moc nepředvedli. Jsou jen určité druhy, které je možno vyhodit do speciálních kontejnerů, a ty ještě člověk musí hledat, protože je jich málo a jen na speciálním místě. Konkrétně já jsem ještě neviděla ani jeden, ačkoli kontejnery na lahve a plechovky jsou tu na každém rohu.
Ale jinak je fajn, že záloha na nápoje prodávané v plastových i skleněných lahvích a plechovkách je dost vysoká, a člověku se hodně vyplatí pak ty prázdné obaly donést do supermarketu- funguje to jako náš systém vracení lahví od piva. A záloha je někdy až 3 DKK!!! A dokonce vám na ni i dají hotovost, nemusíte nic kupovat...

V pátek jsme měli vyučování jen dopoledne, protože odpoledne nám dali celé volné na nákup a přípravu jídla na International Dinner, tzn každý přinese jídlo ze své země. Já se rozhodla pro bramboráky, které jsou jednoduché a vděčné. Ale trochu jsem podcenila přípravu, protože bylo krásně a teplo, já šla běhat, vařila jsem si oběd, klídek a pohoda, až mi zbyla jen hodina na přípravu (doma by to stačilo desetkrát!!!)... která pak nakonec zabrala o hodinu déle než jsem původně počítala a já s jazykem na vestě dorazila do školy o 45 minut později. Ranilo to asi nejvíc mě samotnou a moji pověstnou důslednost a dochvilnost, protože byli i takoví, kteří dorazili až dlouho po mě... ale jinak večeře byla naprosto famózní, protože 45 národností přece jen připraví dost pestrou sbírku. Viz fotky, které ani nedokážou tu hojnost zachytit.





Osobně mě nejvíc potěšily Karelian Pies od Finky, zeleninová rýže (jako od maminky) od Thajce a tuňáková pasta s vlastnoručním čerstvým chlebem od Chorvatky...



Takže jsme jedli a jedli, pak chvilku trávili všechnu tu dobrotu, a v jedenáct hodin večírek skončil.


My pokračovali do čtvrti "Meatpacking district", kde byla bývalé jatky a baloírny přestaveny na kluby a bary, a do jednoho jsme zapadli a tancovali a tancovali... nestačila jsem se divit, protože jsme to vydrželi až do čtyř hodin!!! A s tím minimem spánku, co jsem měla noc předtím, jsem se fakt překvapila... kdyby ve čtyři hodiny nepřestali hrát hudbu a nerozsvítili, tak bychom tam snad byli až do rána...
Ovšem, ještě že to utnuli v tuhle hodinu, protože v pět hodin, když už jsem byla doma, přišla ta největší bouřka a krupobití, jakou jsem tu zatím zažila. Rachot hromů, že se nedalo spát, pršelo tak hustě, až nebylo vidět z okna ven... a bohužel, druhý den, v sobotu, to bylo to samé. Bouřky, celý den pršelo, minimálně drobně, ale chvílemi i intenzivně.
A my jsme v tomhle počásku chodili pohlídkou po centru Kodaně. Aneb, začněte si zvykat, jak to tady bude vypadat celý podzim a v zimě... Viděli jsme napřiklad tohle:






A včera večer byl další večírek, ale už umírněnější, jenže kamarádka, která ho na koleji pořádala, bydlí tak daleko, že jsem cestou tam na kole dost zmokla (je to přes celou Kodaň), a když jsem se chtěla vrátit v půlnoci zpátky domů, tak pršelo tak silně, že jsem musela skoro hodinu čekat, než se to na půl hodinky cesty umoudří.

A jaká jsou úskalí ježdění na kole? Tak, mimo zjevných výhod, jako je flexibilita, fyzická kondice a úspora peněz, ta negativní stránka je, že přece jen sedadlo kola není úplně nejměkší a nejpohodlnější, takže člověk je dost obolavělý a otlouklý z věčného přejíždění obrubníků a zpomalovacích prahů, občas se taky docela bojím, když je doprava hustá a cyklistů kolem mě sviští desítky- a ne každý dává poctivě znamení, když bude odbočovat, nebo že by se koukl přes rameno, jestli ho náhodou někdo nepředjíždí. A taky mám pocit, že si za chvilku prodřu všechny kalhoty v rozkroku :-) A co teprve v zimě, až bude nevlídno a chladno a všude sníh a led... naštěstí, prý, cyklistické stezky uklízejí od sněhu prioritně, dokonce dřív než chodníky a silnice!

Jen pár cvaků...

Takhle vypadá bezprostřední okolí mojí koleje:


A tohle je kolej, schovaná mezi stromy:


Amagerfælledparken, kam chodím běhat- je tak velký, že když jste uprostřed, není koeĺem vidět žádné město... krása...


Takhle se tu prodává občas voda, ale tenhle karton bohužel nejde recyklovat :-(


Dnešní dánský oběd- smørrebroød, a je to fakt pecka a mňamka!

Týden pryč, návštěva, počasí jak na Riviéře, otravný skupinový projekt a IGOP si umí užívat stejně jako ERASMUS!

Nechce se mi ani uvěřit, že už je to více než týden, co jsem sem dorazila, plná očekávání a taky trochu strachu... Od té doby se stala spousta věcí. Nastěhování se na kolej, poznávání jejího okolí a cesty do školy, setkání se s novými spolužáky a ostatními účastníky IGOPu (International Graduate Orientation Programme, jen připomínám), koupě kola, podání žádosti o potvrzení o pobytu, nákup dánské SIMkarty,... Strach už je zažehnán, ale očekávání pořád přetrvává. Akorát se mění očekávané věci :-)

V sobotu ráno jsem nejvíc očekávala zprávu z Čech, jestli se Alešovi podařilo dostat se do letadla nebo ne. Podařilo, naštěstí. Zůstal až do úterý večer a byl to moc krásný víkend, počasí nám přálo a na kole jsme se podívali jednak po Kodani, jednak na pláž (mám ji asi čtvrt hodiny od koleje!!!). I jemu se tu líbilo, alespoň podle toho, co psal na pohlednice domů.

(Část naší prohlídky Kodaně dokumentují fotky- "dudlíkový" strom ve Fælledparken, kam děti se svými rodiči věší své dudlíky, když už je nepotřebují; taky Malá mořská víla, citadela Kastelet, Švejkova hospoda, pláž a na ní instalace 500 hudebních nástrojů, na které hraje jen vítr; a neuvěřitelný nepořádek, který moji spolubydlící udělali v kuchyni přes sobotní noc a já ho našla v neděli ráno!!!)

Je ale nutno říct, že velká část pozitivního dojmu z nějakého místa nebo města je vždy utvářena počasím. A to je teď opravdu mimořádně pěkné (a rovnou to zaťukávám do dřeva). Slunečno, a teplo tak, že se dá chodit s krátkým rukávem a deštník nechat s klidným vědomím doma. Jak říkám, hotová Riviéra. Musíme si ho užívat co nejvíce, než se zkazí (a že se zkazí!!!). Díky tomu je i dost příležitostí chodit běhat do blízké přírodní rezervace Amager Fælledparken, což byl mimochodem jeden z hlavních důvodů, proč jsem požádala zrovna o tuhle kolej. A sbírat tam ostružiny.

Tenhle týden je pěkně otravný. Hodně otravný. Pořadatelé IGOPu se rozhodli, že nás připraví na něco, co je na dánských univerzitách naprosto běžné a budeme s tím muset pracovat pořád: na skupinové úkoly. Já osobně stoprocentně preferuji individuální práci, ale co se dá dělat.
Takže jsme byli rozděleni do skupinek po pěti lidech, každá skupinka dostala zadání úkolu a dva a půl dne na jeho zpracování. Zítra budeme náš výsledek prezentovat před ostatními.
Zatím to zní dobře. ALE!!! První "ale" je téma- no uznejte, copak někdo jako já může zpracovávat konverzi dánské výroby veopřového masa podle evropské legislativy a její následky???!!! A navíc, mám fakt smůlu na ostatní členy skupiny. Dva, Australan a Bulhar, jsou v pohodě. Ale pak tam máme dva účastníky tmavé pleti, ani nevím odkud jsou, a ti zřejmě ještě nepochopili, co to znamená týmová práce. Takže se na všechno s prominutím vykašlali, zkopírovali dva odstavce z Internetu a tím to pro ně skončilo. A nepřijít na skupinové setkání a neomluvit se, a potom se urazit, že s nimi dostatečně nesdílíme informace a rozhodnutí, to je pro mě vrchol. Naštěstí s nimi spolupracuji (doufám!!!) poprvé a naposledy, protože nebudou spolužáky v mém studijním programu.

K poslednímu bodu tohoto příspěvku- že si IGOP umí užívat? Jako Erasmus? Ano, ačkoli většině lidí je o pět až osm let více než mě (opravdu!!! Jsem jedna z nejmladších a jedna z mála, kdo pokračoval na Master rovnou po bakaláři!), užívají si divočeji než kdejaký můj vrstevník. Každý den, po škole, se nejde domů, ale někam se natáhnout do parku, na kafe nebo na pivo, a večer spíš na to pivo. V pátek jsme byli hromadně na festivalu elektra, a včera byla grilovačka u jednoho Bulhara, po které jsme pokračovali ještě do baru. Kluci, málem třicátníci, se chovali jako puberťáci, co se opili prvně v životě!!!


A to já se ani zdaleka neúčastním všech akcí, co se pořádají. Měla jsem přes víkend lepší program :-) a taky se konečně musím pustit pořádně do té Ekonometrie, co mám půjčenou od Týnky, která už tímhle předmětem prošla, a poradila mi, ať si rovnou přečtu prvních devět kapitol, "protože tohle všechno už ostatní probírali v bakalářském studiu, jen my na ČZU ne".

Takže to bude program na dnešek večer.

Svátky a kalendáře v různých evropských zemích, elektronický festival, komáří bažiny a první zamračená tvář Kodaně

Přidávám pár fotek z prvního týdne- naše krásná škola a její prohlídka, studentská kavárna ve skleníku, účastníci orientačního programu a oběd z vlastních zásob venku na lavičkách...


Tak nám skončil první pracovní týden- byl docela nabitý. Každý den zhruba od devíti do čtyř škola, potom obíhačka úřadů, telefonních operátorů a bank a následné zjištění, že fakt se nic nikde nedá zařídit a žádnou smlouvu podepsat,k dokud "nebudete mít vaše CPR-nummer". No a o CPR můžeme zažádat až zhruba za dva týdny, až dostaneme povolení k pobytu. (O to jsme naštěstí již zažádali).
Je to docela zklamání, protože zatím tady všechno docela vycházelo a ten orientační program mají dost dobře připravený, všechny materiály, a tak... včetně lekce na používání knihovny, lekce IT systémů, atd... A jediné, co nám "zapomněli" říct, je, že musíme mít to povolení k pobytu. Přitom to se dá vyřídit už dopředu, ve své domovské zemi, a tady už pak stačí ho vzít na úřad a dostat CPR. A bez toho tady fakt jako by člověk neexistoval... nemůže si otevřít účet v bance, a tak platí nesmyslné poplatky za platbu zahraniční kartou v supermarketu, za výběr z automatu i za rozměnění peněz. Nemůže si koupit SIMku žádného dánského operátora, takže musí utrácet nehorázné peníze za SMS, neřkuli volání, i když se třeba jen potřebuje domluvit se spolužáky na místu srazu.

Jinak, vzhledem k tomu, že ve čtvrtek jsem měla svátek, a samozřejmě o něm nikdo nevěděl, dostali jsme se k diskuzi na téma "jak je to ve které zemi". Tak například Bulhaři mají svátků jen několik, a to ještě samé svaté :-) Němci a Dánové, oproti tomu, mají něco jako my- na každý den je připsané jedno jméno. A prý to někteří slaví i víc než narozeniny!

Ve čtvrtek mě spolubydlící pozvaki na rozlučkovou párty jednoho z nich, který za měsíc odjíždí na čtvrtletí do Mosambiku, dělat architekturu. Vzala jsem ještě spolužačku Mariane a nechaly jsme se vést Dennisem, mým alternativním spolubydlícím, který tušil, kde se party koná. Mělo to být trochu underground, s hlasitou hudbou a ohňostrojem, někde venku u pláže na odlehlém místě... takže jsme jezdili na kole v industriální zóně kolem nějaké rafinerie nebo co a hledali díru v plotě... našli, prolezli, zamkli kola a byli jsme na pobřeží. Je to krása, slunce právě zapadalo a osvětlovalo moře se spoustou lodí a lodiček, v dálce most do Malmö a v blízkosti větrné mlýny... jenže kolem nás spousta vysoké trávy a bylin, a dost mokřadů až bažin, kterýma jsme se prodírali a smáli se, jaké nevšední místo si Anders na rozlučku vybral. No a bažiny, to znamená spousta komárů, takže jsme byli zeštípaní na nejrůznějších místech, boty a kalhoty samozřejmě obalené bahnem, a po půl hodině prodírání jsme zjistili, že jsme tam široko daleko úplně sami, protože to vůbec nebylo to místo...

Už týden tady probíhá Strom festival elektronické hudby a včera večer jsme se se spolužáky domluvili, že na něm půjdeme. Podle mapy na googlu jsme našli park, ve kterém festival měl být. Ten park vypadal plný soch a my jsme našli jednu, kterou jsme překřtili "gay statue" a dali si sraz u ní. Samozřejmě tam nakonec v reálu žádná taková sochya nestála, nevím jak je to možné, nebo jsme ji prostě nenašli. Takže nakonec jsme se stejně všichni sešli u pódia a stopovali, jak která národnost přijde pozdě- samozřejmě, jako první jsem přišla já a dva Němci :-) po nás Bulharka, potom dva Řekové a Italka, a jako poslední Mexičan. Zajímavé utvrzování stereotypů, že?

No a dnes, za chvilku, pojedu na letiště, čekat na Aleše, který konečně využil jednu ze svých zaměstnaneckých letenek a sedí už v letadle PRG- CPH!!!

Den třetí: i v Dánsku je byrokracie!!!, džungle na kole a džungle úřednická, bankovní lupiči

Dnešek přinesl několik důležitých zjištění. Popořadě:
1) Džungle na kole. Cyklistů je tady víc než aut a chodců. Chodci vlastně prakticky neexistují. A když už, tak jsou dost utlačovanou menšinou, které kola nedají přednost a-n-i-n-á-h-o-d-o-u!!! Pěšky na chodníku je zkrátka ohrožený druh.
Každé ráno a odpoledne se ulice mění na ráj cyklistů. A jsou dost divocí. Jezdí rychle, někteří až moc rychle, a neváhají dost brutálním způsobem předjíždět pomalejší jedince. Zatím se řadím do těch pomalejších, protože si přece jen tolik nevěřím. Nejde mi do hlavy, že jsem zatím neviděla žádnou nehodu. Zvlášť zatáčení doleva je dost oříšek. To se nesmí jen tak krosnout přes křižovatku. To se musí přejet nejdřív ulice v pravém pruhu, pak se zařadit k červenému semaforu na kolmé ulici, počkat na zelenou a pak teprv přejet křižovatku a pokračovat ve svém směru... mazec, co? A je to občas docela hukot, auta na ulici, cyklisté všude kolem, fakt to chce nezakolísat.

2) Dánsko je stejná byrokracie jako Francie!!! Ne, to přeháním, ale překvapilo mě, jak těžké je tady získat povolení k pobytu, zapsat se na úřadě, atd... což je fakt nutné, aby vůbec člověka uznali jako přítomného v Dánsku a měl nárok na pojištění. Takže se musí zajít na přistěhovalecký úřad s pěti dokumenty, získat potvrzení o pobytu, pak s tím jít na městský úřad a tam zažádat o udělení CPR-čísla, neboli pojištění a zároveň vstupenky na všechno, na co má občan nárok. Včetně lékařské péče, bankovního účtu a dokonce telefonního čísla!!!

A teď přichází kuriózní část- Dánové prý pracují 35 hodin týdně, jako Francouzi. Ale otevírací doba všech úřadů je jiná a dost zvláštní- například v pondělí a středu od desíti do tří, v úterý od dvanácti do čtyř, ve čtvrtek od devíti do dvanácti a v pátek od zavřeno... Tak kam se podělo těch 35 hodin? Co se děje ve zbytku toho času?

Když jsme dnes přišli na úřad pro potvrzení o pobytu, taková tělnatá charismatická paní za přepážkou "info" se podívala na naši skupinku deseti evidentně zahraničních studentů a zahlásila: "Kdokoli si jde pro potvrzení, přijďte až zítra. Teď nám spadly systémy, všichni úředníci jsou vytočení, nic tu nefunguje. Čekací doba je dvě hodiny. Když přijdete zítra, systémy budou fungovat a úředníci budou milí. Dokonce vám zatancujou. I já vám zatancuju, na tomhle stole, jen když přijdete zítra!"

... Tak dobře. Uvidíme zítra.

3) a k bankám- nejen, že je Dánsko nejdražší zemí Evropy (nebo světa??? Věřila bych tomu!), oni vás dokonce oberou i v bance! A teď nemluvím o ozbrojeném přepadení přepážky, ale o otevření účtu!
Protože za otevření účtu se musí platit poplatek 300 DKK (cca 1200 CZK), další poplatky jsou za vklad peněz, výběr na přepážce, výběr z bankomatu cizí banky, platbu účtů na přepážce, atd... a přitom mít dánský účet se ukazuje být nezbytnost, protože ačkoli jsem vždycky věřila, že při platbě kartou v supermarketu poplatek neplatí zákazník, ale supermarket bance (logické), tak tady ne!!! A při každém nákupu mi strhnou z mojí české Visa karty poplatek 5 DKK za platbu kartou... fajn, je to jen dvacet korun, ale jde o princip!!! Vrrr...

Odteď kolmo, první den IGOPu a první raw-food zkušenost

Fakt intenzivní den!
Za prvé, samozřejmě, první noc na nevém místě, takže cokoli se zdá, se vyplní- a to teda budete koukat, až se to bude plnit, protože se mi zdály neuvěřitelné věci!!! :-) Ale jinak je postýlkogauč moc pohodlný a dá se dokonce rozložit na dvojpostel, až na to, že se pak těžko dá složit do jednopostele, neřkuli zpátky do gauče.

Ráno mi začal třítýdenní IGOP- neboli International Graduate Orientation Programme, což je přípravný kurz pro nové MSc. studenty ze zahraničí. Bylo nás osmdesát, celkem z 42 národností!!! Češka samozřejmě jen jedna :-) ale vesměs dobrá skladba národů, včetně Nepálu, Bangladéše, Malajsie, Litvy a Lotyšska, Kazachstánu a Surinamu.
Takže dneska samé představování se, procházka po kampusu a pak ještě do školní kavárny s nejnovějšími spolužáky. Cestou domů jsme se s Němkou Mariane rozhodly, že si okamžitě pořídíme kola.
To, totiž, je tady fakt nezbytnost. Doteď jsem žádné neměla a ranní cesta do školy pěšky mi zabrala hodinu (protože, kdo mě zná, ví, že ráda chodím a je mi od srdce utrácet peníze za městskou dopravu). Byla to pěkná procházka skrz centrum, ale nechtěla bych to chodit každý den. Kromě toho, na kole tady jezdí úplně všichni, oběšení taškami, dětskými sedačkami a nákupy, s telefonem u ucha, sluchátky na uších, s vysokými podpatky, v sakách i v minisukních...

Je zbytečné kupovat nové kolo, protože se dá celkem levně sehnat nějaké z druhé ruky, například po studentech, kteří odjíždějí. Takže jsem po návštěvě několika bazarů konečně jedno vybrala, u jakéhosi Íránce, který se uměl anglicky maximálně tak usmát... Sehnala jsem kolo i se zámkem a helmou dohromady za 1130 DKK, což je dobrá cena. Ovšem hned po cestě domů na kolej jsem objevila vadu na řetězu, což mě docela vyděsilo a hned zítra zkusím požádat Íránce o nápravu nebo vrácení peněz.
Jinak, Dán na kole je dost nebezpečné zvíře a je lepší se mu fakt vyhnout, protože nedá přednost ani chodci na přechodu a někteří se řítí fakt dost zběsile a nedávají znamení rukou, když chtějí zabočit nebo zastavit. Je to džungle, tady :-)

Jak už jsem se asi zmínila, moji spolubydlící jsou raw-foodisté. A zvláště Dennis fakt rád filozofuje a mluví a rád přesvědčuje lidi o svojí pravdě (což je mi vcelku blízké), takže už mi stihl vyklopit "všechno o raw food konceptu". Zajímavá teorie... může tělo fungovat jen na bázi ovoce, zeleniny, ořechů a bylinek? Já si samozřejmě myslím, že ani náhodou, ale měli byste vidět raw-foodistovy Nicholasovy svaly!!! Tomuhle klukovi evidentně žádné živiny nechybí... Navíc se oba shodli, že po prvním měsíci téhle stravy cítili velkou změnu ve své hladině energie (tohle už mi zní dost abstraktně) a svět byl tak nějak hezčí... tomu se trochu směju, ale je fakt, že vypadají dost spokojeně a včera jsem byla svědkem jejich večeře- rozpůlené papriky a rajčata, naplněné avokádovým guacamole, syrovou cibulí a bylinkami. Všechno samozřejmě syrové. K tomu zakousli jablko. Já bych po tomhle měla hlad jak blázen a likvidovala ledničku, ale oni byli spokojení. Neuvěřitelné!

Takže jsme dnes s Dennisem připravili "raw cake"- rozmixovali datle, ořechy, vanilkový prášek, kokosový olej a raw kakaový prášek a nechali to ztuhnout v lednici... Bylo to úžasné!!! Božské, fakt... skoro jako čokoláda, možná lepší! To mě dostalo... ale na raw food se fakt nedám. Kluci měli dneska k večeři jen šťávu z mísy zeleniny. Měla jsem za ně hlad :-)

První den

Jak málo stačí, aby se všechno změnilo! Dnešek začal v 5 hodin ráno. Pokračoval přebalováním věcí z kufru do příručního zavazadla kvůli nadváze a zpožděným letem z Prahy o 45 minut. Na letišti v Kodani mě už čekala Nina, studentka univerzity, která byla mým „First Contact“, něco jako Buddy service v Čechách. Dobře že tam byla! Bez ní bych Housing Department našla jen stěží. Už tam pro mě měli připravené klíče ke koleji, Nina mě na ni doprovodila a nechala mě vlastnímu osudu. Zůstala jsem na tu budovu (a na můj pokoj!) zírat, protože je to fakt luxus, je to staré teprve pět let a celé takové moderní. Více v příspěvku O koleji.
Protože je to tady celé takové kompaktní a není tu moc soukromí, hned jsem potkala sousedku, Dánku Sisse. Vzala mě do nebližšího supermarketu a poradila s nákupem. Přes den jsem pak potkala ještě většinu ostatních spolubydlících, všichni jsou Dánové kromě jedné Američanky, která tady nelegálně bydlí s jedním z nich. Můj soused Dennis bude nejspíš velký alternativec- no, mega-alternativec, protože mi hned předvedl svou zahrádku (vážně si tu na balkóně pěstuje v několika květnících několik druhů zeleniny a bylinek, a to je ta oficiální část jeho zahrádky!), sušičku potravin, varoval mě, že si často pouští hodně nahlas hudbu a pozval mě na pouštění dokumentu „který se v televizi nedává“. Spolu s Nicholasem jsou to „raw-foodisti“, tohle fakt nevím, jak přeložit. Zkrátka si žádné jídlo neupravují, prakticky jedí jen zeleninu, bylinky a ořechy. No, jsem zvědavá, co mě tady ještě s nimi čeká!
Dán Anders mi poradil, kudy tudy nejblíž k Amager Faelled, což je přírodní rezervace, kvůli jejíž blízkosti jsem vlastně o tuhle kolej požádala. A skutečně- je tam! Takže jsem vyrazila na svůj první běh, protože bylo docela hezky. Zataženo, ale občas slunce, a tak teplo, že stačilo tričko s krátkým rukávem. Ta rezervace je docela velká, má jistě dva kilometry na délku a kilometr na šířku, protkaná je písečnými a kamenitými cestičkami, spousta stromů a divoce rostoucích bylin, i posečené louky, upravené pro děti jako hřiště, taky jedno golfové hřiště, jedna dráha pro motorky, a spooooousta vody. Skrz rezervaci jezdí spousta lidí na kolech nebo běhá, vodí tam psy a děti, je to moc příjemné.
Zítra mi začíná přípravný kurz, který bude až do 2. září.
Takže se vrátím k první větě tohoto příspěvku, stačí vážně jen pár hodin, aby se člověk ocitl v úplně jiném světě. Ještě v půl šesté ráno jsem odcházela ze svého staronového pokojíku u rodičů, ve svém domovském městě, a v půl jedenácté už jsem stála ve svém novém pokoji v novém městě sedm set kilometrů daleko...
P.S.: Ten dokument byl taky pěkně alternativní. Bylo to o konci světa :-) no jak by tohle mohlo nebýt alternativní? A pozor, nepřijde v prosinci 2012 ale už v říjnu 2011, takže rychle užívejte života!

O koleji

Jak už jsem říkala, kolej mě vážně zaskočila. Skoro to za ty prachy stojí :-)Budova má pět pater, v každém je dvacet pokojů po jednom člověku (nebo dvou, nelegálně).
V každém patře jsou ještě k tomu dvě nebo tři společné velké kuchyně a obýváky s televizí, navíc dvě terasy (jedna na střeše) s lehátky, dvě party místnosti, fitness a prádelna se sušárnou.


A každý pokoj je zařízen novým a moderním nábytkem, vlastní koupelna a kuchyňský minikout. Ale Dánové z mého patra už mě informovali, že sám v pokoji si stejně nikdo nevaří, že všechen sociální život se odehrává v té kuchyni. A já budu asi jeho středem, protože mám dveře přímo do té kuchyně.

Tu party místnost si člověk může zadarmo pronajmout na večer a dělat si tam (podle Dennisových slov, co chce, ale k tomu mám nedůvěru).
Neubráním se srovnání s pokojem v Metz- kdo nezažil, nechť se podívá na některou z fotek na blogu hellinmetz.blogspot.com. Například koupelna a kuchyň- dost rozdíl.
No, taky je v tom rozdíl finanční, o kterém radši ani nemluvím. Mám taky o něco lepší výhled- místo dálnice vidím staveniště :-) a v dálce střechy města.

Posuďte sami z fotek, které mají bohužel dost chabou kvalitu, protože byly foceny mobilem.

Stěhování národů...

... nebo aspoň takhle to vypadá teď v mém pokoji. Balím celkem do tří zavazadel- typická neskladná ženská. Jeden kufr si budu brát s sebou rovnou, a ty zbývající mi vezmou rodiče, až přiletí na návštěvu. Takže 3x 23 kg, to je 69 kg věcí, které můžu mít! Do toho se snad už všechno vejde :-) Je to jasné- kdybych letěla třeba na Kubu, nepotřebuju žádné zimní boty, bundy a kabáty, které zabírají tolik místa. Ovšem Dánsko... no, radši ať je to všechno vodotěsné!!!

O tomto blogu...

Zdravím všechny aktuální i potenciální návštěvníky a čtenáře.

Tenhle blog vznikl po předchozí dobré zkušenosti s blogem hellinmetz.blogspot.com, napsaném za dobu mého pobytu na Erasmu v Metz, ve Francii.
Jako ten předchozí, i tento blog bude informovat o mém životě za hranicemi České Republiky. Až na to, že měním lokaci z žabožroutské, rozvolněné, stávkující a agitující, ale neskutečně malebné a romantické Francie na spořádané, uhlazené a ekologicky smýšlející, ale deštivé a nevlídné Dánsko. Byla jsem sem přijata po dokončení bakalářského studia v Praze na Master program- Environmental and Natural Resources Economics, neboli ENRE na University of Copenhagen.

Doufám, že tento blog nebude muset být skončen záhy násilím, rozuměj vyhoštěním mne ze školy, jakmile dojde ke zjištění na obou stranách, že na to prostě nemám. Což je samozřejmě možné, ale zkrátka doufám, že se to nestane, že obor vystuduji s úspěchem a že se nakonec zasadím o nějaký zásadní převrat v celosvětové výrobě nebo konzumaci, který by ji zekologičtěl (aniž by výrazně limitoval její objem) a tím přispěji k zachování životního prostředí.

Toť moje motivace na opuštění rodných Čech- spolu s rozčilující českou náturou, maloměšťáctvím, závistí a chorobnou nespokojeností a kritičností, která si nevidí do vlastního, samozřejmě...

Přeji příjemné počtení a budu se snažit tyto příspěvky podat pokud možno zajímavým způsobem, s fotkami a perličkami z každodenního života. Vytrvejte :-) a já snad vytrvám taky. Vytrváme všichni. Howgh!

P.S.: V případě dlouhé chvíle zabrouzdejte na hellinmetz.blogspot.com ...