Co se ještě dělo kolem stěhování a mimo něj

Ne jen stěhováním jsme strávili poslední dva týdny, i když to bylo samozřejmě centrální téma...

Jak už jsem se zmínila, minulý víkend za mnou byla na návštěvě rodina, což bylo moc příjemné... Nějakého toho socializování a společných večeří, neřkuli párty, moc nebylo - nebyl čas. Ale už to zase začne, a tentokrát můžeme začít zvát lidi k nám! (což bude v zimě fakt oddych, být doma v teple, a že jsou to ti ostatní, co musí po večeři sednout na kolo a šlapat půl hodiny větrem a zimou a deštěm domů, cha cha).

V neděli 14.10. jsme opět provětrali členskou kartičku do Filmového Institutu (málem skončila vyhozená mezi papírem do kontejneru, chudinka) a šli se podívat na film Frygtelig Lykkelig (Hrozně šťastní), což bylo hrozné. Ale ne šťastné. Opět syrový dánský filmový styl, do detailů vykreslené charaktery včetně všech nectností, násilí a vraždy, a absurdita malého městečka kdesi v jižním Jutsku, kde všichni všechno navzájem na sebe ví, a proto si kryjí záda před policií a tutlají vraždy nepohodlných spoluobčanů, a pod hrozbou provalení nepříjemných informací drží v šachu i policii...

... Ale lepší než Hollywood!

Mimo to jsem vážně ráda, že tento týden jsou podzimní prázdniny (tradičně se jim říká "bramborové" - protože za starých časů je rodiny využívaly na sklizeň brambor). Samozřejmě, do práce musím (a ráda!), ale naštěstí nemám dánštinu (ale dostali jsme celou spoustu extra úkolů, abychom se prý nenudili) a e-learning (pracujeme na projektu, proto není nová e-lekce). Protože to už by se vážně zvládat nedalo, celý víkend byl zabit stěhováním, a včera večer jsme slavnostně sbalili i ty nejposlednější věci, lednici, počítač, polštáře a peřiny a sebe, a odstěhovali se nadobro a definitivně do nového bytu! Jupí :-)

Mimochodem... ještě dlužím jednu historku. Jestli si říkáte, kdy přišla velká chvíle Íránce Rézy, tak to bylo v sobotu, kdy se zničehonic ozval, že vlatsně má sklep plný vybavení do bytu, které nepotřebuje... přijel pro nás autem, odvezl k sobě, prohrabal sklep a naložil nám bedny věcí!!! A přesně to, co jsme potřebovali, a bez čeho bychom se rozhodně neobešli - rychlovarnou konvici, příbory, odkapávač na nádobí... Taky stolek pod televizi, všemožné misky a hrnce a tak... a nic za to nechtěl. Nebo si alespoň o nic neřekl. To možná ještě přijde!

Prázdniny ovšem znamenají taky, že odpadlo plavání :-( čehož velice lituju, ale o to víc oceňuju fitness v DONGu. Ad DONG, přesně jak manažerka slibovala - už se rozhodně nenudím, a nudit ani nebudu. Úkoly se nabalují a přiostřují, nějak toho začíná být až moc! Je to docela vzrůšo :-)

Nové bydlení!

 Uplynulý víkend byl ve znamení stěhování - konečně, řekla bych... teprve před dvěma týdny vyšlo najevo, kam se vlastně budeme stěhovat, a o týden později mne navštívila rodina z Prahy (výborný víkend více méně na cestách a za poznáním, počasí veskrze dánské, pohoda veskrze rodinná a moje chudinka ségra to odskákala nějakou virózou), takže jediný volný čas, kdy jsme se mohli přestěhovat, byl víkend 13.-14.10.
Tedy, přestěhovat - nejdřív bylo potřeba pořádně byt uklidit, protože v něm nějakou dobu nikdo nebydlel. Źádné nánosy špíny, ale prach, a tak, samozřejmě... takže tím jsme začali v pátek. Výhoda byla, že byt byl úplně prázdný, takže odpadly starosti "kam s harampádím".
Tady mám pár fotek úplně prázdného bytu, tak jak jsme ho dostali.
Tohle je obývák (s balkonem!)



Tady obývák, pohled od okna, a ty dvě skříňky jsme před pár týdny našli na ulici ;-) byly jim odmontována kolečka a byly umístěny do ložnice.

V obýváku na stropě jsou poněkud znepokojující háky - že by od řezníka?











Tady máme ložnici (taky s balkonem!)












A naše uklízecí náčiní...











Lednice nejdřív stála na chodbě, protože byla darována od jedné dobrovolnice, přivezena a odtahnuta do našeho prvního patra - načež chlapi zjistili, že neprojdou kuchyní, protože tam stojí nevhod skříňka, která zasahuje moc do prostoru... ta kuchyň je totiž taková nudle.

Takže skříňka musela pryč.












Vytrhli jsme ji ze země a odšroubovali od zdi, odtáhli stranou, protahli lednici, a pak to všechno zase dali zpátky.















Tady už stojí lednice i skříňka na svém místě... ještě k té lednici - trošku nás vyděsila, když jsme ji poprvé zapli. Okamžitě začala pískat a alarm zběsile blikal, a my nevěděli, co se děje... tak jsme ji zase vypli. A zapli. A zase alarm. Už už jsme si říkali, jak jsme koupili zajíce v pytli, a že tu nefunkční lednici budeme muset vrátit (tzn znova rozebrat kuchyň, dostat lednici po schodech dolů a pak někam), když nám Bohoušův známý, Íránec Réza (mimochodem, je to velice důležitá postava pro tento post - protože mu jednak pomáhal nastěhovat tu lednici, a jednak jeho velká role přišla později), prozradil, že je to normální, že všechny lednice takhle ze začátku pískají, aby daly najevo, že jsou moc teplé a potřebují čas na vychlazení... a taky že ano, za pár minut alarm ztichl. A my si oddechli, že někde neuniká plyn nebo tak nějak...

A pak jsme uklidili všechno ostatní...
A takhle se to lesklo, když bylo hovoto a došlo i na vytírání podlah.















Druhý den, v sobotu, přišlo na vlastní přesouvání věcí. Zabralo to překvapivě hodně času, než člověk zabalí kufr, odnese ho za roh (zmínila jsem se, že bydlíme doslova za rohem? Tedy v rámci stejné budovy, jen se musí jít jiným vchodem a vystoupat do prvního patra), vyprázdní, nastrká věci do poliček a odnese kufr zase zpátky pro další várku...

A takhle to vypadá teď: obývák...

























Ložnice...

A náš domovník nějak odmítá pochopit, jak se Bogomil jmenuje (ILIEV) - nejdřív tam byl IIIEV, pak to zmenil na LLIEV, jen čekám, co přijde zítra!

Obzor se vyjasňuje, další porce bizarní dánské kultury a zamyšlení nad kolem...

Tak se nám trochu vyjasnila situace kolem bydlení - ukázalo se, že byt v našem domě, který jsme včera viděli a chválili, bude k dispozici - takže buď o tomto víkendu, nebo v polovině října se budeme stěhovat! (To se ještě musí rozhodnout... takže vidíte, nic není jasno :-) )

Jaká že to byla porce bizarnosti? ... kniha. Lépe řečeno knihy. V rámci kurzu dánštiny musíme v každém modulu přečíst pár dánských knih - naštěstí jsou docela tenké, psané velkými písmeny (až má člověk pocit, že autor pochybuje o jeho gramotnosti, a chce se mu dělat ťuťu ňuňu, jako u dětské knižky), a vesměs všechny, co jsem zatím četla byly podivné... podivné příběhy na vyloženě neveselá témata - loupeže, znásilnění, vloupání, vraždy... ta nejnovější, kterou jsem přelouskala za dvě hodiny ve středu večer (tak je tenká a písmena velká!), líčila dlouhou historii jedné rodiny, která byla prokletá jablky (ano, je to přesně tak bizarní, jak to zní - pokaždé, když se v rodině objevilo jablko, někdo zemřel, nebo tak)... do konce modulu mám přečíst ještě dvě knihy, tak už se teda "těším", o čem budou!

A to zamyšlení... to mě napadlo dneska, když jsem se zamyslela (ano) při jízdě na kole z dánštiny... tolik lidí kolem mě urputně šlapalo, dralo se kupředu, proplétalo mezo ostatními cyklisty, zvonilo na zvonek, překračovalo dopravní předpisy... Tak mě napadlo, jak samozřejmě jsme já a moji kamarádi přijali při příjezdu do Kodaně fakt, že tady se prostě jezdí na kole, vždy a všude.
Co mají ale říkat nebo dělat lidi, kteří na kole neumí?... Jsou vystrčeni ze společnosti? Musí se to naučit? Ale ostatní cyklisté podle mě moc pochopení pro cyklisty-začátečníky nemají (ani já ne - obyčejně, když jedu na kole, tak spěchám - takže když se nmi někdo motá, tak ho zuřivě prozvoním a počastuji nevraživým pohledem, když ho míjím...). Takže pro necyklistu nebo cyklistu-začátečníka je transport v Kodani asi dost utrpení...