Jak se Česká Republika (a moje příslušnost k ní) zapsala do povědomí Dánů, jak na nás zima hraje fórky a jak funguje zákaznický servis v dánském elektru

Snad každý, kdo někdy po nějakou dobu pobýval v zahraničí, zažil tuhle zkušenost - cizinci neví, odkud jsme. Neví, že existuje Česká Republika, a když, tak jí říkají Československo, nebo různými zkomoleninami. V dánštině se navíc Česká Republika, "Tjekkiet", vyslovuje skoro jako Turecko, "Turkiet", a tak mám občas pocit, že na mě lidé při představování nevěřícně koukají a přemýšlí, jak může být Turkyně tak blonďatá...
Ovšem ve čtvrtek hrál dánský mužský házenkářský tým proti českému, a evidentně to bylo o postup na Mistrovství Evropy - co já o tom vím - dozvěděla jsem se to od své dánské spolusedící z kanceláře, která se ovšem ještě opatrně ujíšťovala, že "Tjekkiet" je skutečně ta "Czech Republic", že já odtamtud opravdu jsem a že "Czechoslovakia" už skutečně neexistuje. Tsss, a to spolu sedíme v jedné kanceláři a každý den spolu mluvíme už dva měsíce!!!
Ukázalo se, že házená je v Dánsku velký sport - podobně jako v Čechách fotbal - ne že by ho tolik lidí hrálo, ale všichni podporují národní tým a když se hraje, tak všichni fandí.
Takže i trenér večer spěchal po tréninku domů, že si musí zapnout televizi, aby viděl, jak ty "Čechy rozdrtíme!!!". A když jsem se k tomu vyslovila, že tedy asi ano, protože určitě jsou lepší než my, tak se i ostatní začali zajímat, jestli náhodou jejich podezření, že nejsem Turkyně, ale Češka, je správné. A ještě  pro jiné bylo největším překvapením, že nejsem Švédka, což mě velice potěšilo!!!
Mimochodem, "rozdrtíme" se řekne "smadrer", a to s použitím toho jejích měkkého d je opravdu onomatopoické. Člověk si drtí jazyk už jen při vyslovování.
A rozdrtili.

Podobně jako leckde jinde v Evropě, ani tady ještě nezačala ta opravdová zima. Teploty se drží nad nulou, a když už přijdou přeháňky, tak dešťové. Ale v průběhu posledního týdne začala zima poněkud vystrkovat růžky - ale to ona spíš jen tak škádlí, než že by opravdu přišla. Vždycky na den spadne teplota téměř na nulu, jen tak akorát, aby padal sníh, ale ne na dost dlouho, aby se udržel. Výsledkem je permanentní břečka a mokrý sníh padající při jízdě na kole do obličeje a rozmazávající všechna líčidla... ach jo... takhle to třeba vypadalo včera na univerzitě.



A ještě se podělím o příjemnou zkušenost s jedním elektro řetězcem, jmenuje se Elgiganten, a před pár měsíci jsem si tam koupila mobil a sluchátka. Jako na potvoru přestalo jedno sluchátko fungovat společně s displejem toho mobilu, a tak jsem tam oboje nesla vyreklamovat - samozřejmě bez účtu, který... nebyl k nalezení. Očekávala jsem, že bez účtu mě rovnou pošlou domů. Ale naopak - pomocí telefonního čísla, které jsem jim při nákupu dala, si chlapík zjistil, že jsem skutečně v březnu zakoupila mobil a sluchátka (ale jak, u všech všudy, mohl vědět, že to byly zrovna tyhle?!), bez reptání je ode mě vzal, mobil nechal opravit a sluchátka mi dal rovnou zbrusu nová. Tomu říkám, umět si zavázat zákazníka...! Je tohle normální i v Čechách?

A vzhledem k tomu, že mě teď čeká trénink a po něm čokoládová masáž, tak utíkám, a vám přeji hezký den! :)

Vánoce, Nový Rok, návštěva a kuriozita z kuchyně

Tak a Vánoce jsou za námi...

Vítejte ve vánočně naladěném bytečku na Sallingvej 39, 1. patro vlevo

Proběhly celkem pokojně, v kruhu rodiny a nejlepších přátel. Byly to hezké dva týdny, ale nějak už jsem se těšila zase nazpátek do Kodaně. Asi je to tou nepatrnou, ale každý den vzrůstající nervozitou z velkých věcí, které mě v příštích šesti měsících čekají.
Nejdřív to je návrat zpátky do pracovního kolotoče - a to v dost svižném tempu, protože k práci na diplomce přibude od zítřka také dánština. Od zítřka večer budu každé pondělí a středu chodit zase do jazykové školy Studieskolen v centru Kodaně, a snažit se tam tři hodiny neusnout, ale naopak si něco nahustit do hlavy - po celodenním sezení v kanceláři a snaze o nějakou plodnou mentální činnost nad diplomkou... už teď je mi jasné, že budu nejvíc bojovat s únavou a budu muset zase vynalézat tisíc a jeden způsobů, jak neusnout, když na mě učitel a celá třída kouká... dám vědět, jak to jde.
K tomu samozřejmě hodlám pokračovat s kickboxovými tréninky, které by měly být třikrát týdně - úterý, čtvrtek a sobota ráno (ten je dokonce dvouhodinový, a po tom včerejším, což bylo přivítání po vánočních prázdninách, mě dost bolí sedací části, a vůbec ty části, které člověk používá k chůzi, jízdě na kole a zvedání se ze židle nebo naopak sedání). To se ovšem moc neslučuje s párty o pátečních večerech - takže očekávám méně času na nějaké to sociální vyžití... protože dánština a příprava úkolů, psaní a čtení asi zabere podstatnou část víkendu.
V neposlední řadě je tu pak stále ta možnost, že někdo přijede na návštěvu... nebo my že někam pojedeme... a každý takový den, nebo snad i týden by se mohl dost nevyplatit z hlediska stíhání povinností.
A pak je tu samozřejmě domácnost, která si nedá říct, ale pořád se v ní na něco práší, prádlo jako by samo skákalo do prádelního koše, nádobí se špiní samo, aniž by z něj někdo jedl, potraviny samy ubývají z lednice, kytky usychají a koupelna se zanáší vodním kamenem... tedy, takhle vylíčené to zní dost jako dům hrůzy!
Nový Rok jsme oslavili v dost "dospěláckém" stylu, rozuměj, žádná velká párty. Spíš takový pokojný konverzační večer nad sklenkou vína, ale kupodivu jsme ty konverzace vedli až do čtyř hodin do rána! Bylo to v úžasném bytě se střešní terasou téměř v centru města, a výhled na ohňostroje byl neopakovatelný!...

Akvárium Den Blå Planet

Na návštěvu za námi přijela moje drahá sestra, která si to tu doufám užila.
Na návštěvě obřího akvária pořídila fotky neskutečných věcí, třeba ananasové ryby a vystavených žraločích vajíček i s mláďátky uvnitř.

Ananasová rybka

Obří akvárium se žraloky kladivouny

Žraločí vajíčka!

Pozorné sesterské oko zachytilo Pražský Bulvár

Do Louskáčka laděná výzdoba hotelu na Kongens Nytorv

Kodaní jsme frčely na kolech, švigra bohužel na pánském

Tady přikládám pár fotek nějakého toho sesterského hygge doma i ve městě. Projely jsme kus města na kolech, bohužel jsme měly jen jedno dámské a druhé pánské. To dostala švigra a ukázalo se, že buď je kolo moc velké, nebo má ona moc krátké ruce - resp. moc těsný kabát, který nefandí jízdě v absolutním předklonu s rukami nataženými téměř nad hlavu.
Projely jsme Christianshavn a taky Christianii, kde se nám podařilo najít tu slavnou budku z doby před šesti lety (je to šest let???). To bylo na Silvestra přes den, a podmínky na cyklovýlet byly ideální - nepršelo, nefoukalo, teplota kolem pěti stupňů.

V Christianii, rok 2007

Švigra u kanálu

V Christianii, rok 2013

Na kafíčku a koláči v nejlepší kavárně Lagkagehuset

Tak uvidíme, kdo a kdy zase přijede příště...

Kålrabi

No a co že je ta kuriozita z kuchyně? Ve čtvrtek jsem u svého oblíbeného obchodníka s ovocem a zeleninou (zase mi dal slevu - místo 142 DKK jsem platila jen 100 DKK!) koupila něco, co jsem předtím v životě neviděla. Jmenuje se to dánsky kålrabi, což Google přeložil jako kedluben. Ale já kedluben znám ze zahrady a tohle tedy žádný kedluben nebyl!!! Možná spíš tuřín... ale to se zase řekne roe. Takže nevím.

Moc jsem nevěděla co s tím, a tak jsem to jen rozřezala a nacpala do salátu s okurkou a hořčičnou zálivkou. B. si sice stěžoval, že to nejde rozkousat, jak je to tvrdé, a je pravda, že to je trochu dřevnaté, ale podle internetu je to velice zdravé. Tak uvidíme, jak nám po něm bude.

Míša řezy

A tyhle Míša řezy dostal B. k zítřejšímu svátku, ale bystré oko zachytí, že jsem měla koupit dvě čokolády na polevu, ne jen jednu, a tak dostaly Míša řezy umělecký punc.