Tři aktualitky z CPH

Aktualita č.1: Nosí ENRE smůlu? Třetího května jsme se třídou ENRE byli na exkurzi v Amagerværket, v teplárně spalující biomasu. Psala jsem o tom v jednom z minulých příspěvků. Pamatuji si, že náš průvodce vytyčil jako jeden z hlavních současných cílů společnosti nulovou míru nehod při práci, a chlubil se, že za posledních několik měsíců se jim podařilo držet produkci bez nehod a zranění. Přesně týden poté, když jsme byli v Hamburgu, se nám donesla zpráva, že v Amagerværket došlo k výbuchu při čištění sila na pelety z biomasy... tři lidé zranění, z toho jeden těžce. Tak vida, jak se může všechno změnit během pár dní... K tomu ještě dodám, že v pátek v Hamburgu jsme asi rozbili vlak (podrobněji o tom bylo napsáno v příspěvku o Hamburgu) a byli jsme u toho, kdy se v hostelu rozezněl požární alarm a přijela hasičská auta a policie... nějak se toho kolem nás děje podezřele hodně! Aktulaita č.2: Labuť Kolem jezera ve Vanløse hnízdí labutě a kachny. Ale nejen to. Jedna labuť si postavila hnízdo (a už pár dní nebo týdnů na něm sedí) přímo u frekventované cyklostezky, po které projde a projede za den tak stovka lidí. Plus, jen pár metrů odtud je dost rušná silnice. Je vidět, že zvířata si na přítomnost lidí zvykla dost lehce a vůbec se nenechávají rušit. Aby ne, když je lidi chodí krmit chlebem nebo čím ještě... Husy kolem jezera došly tak daleko, že své teritoriální pudy dávají najevo postavením se doprostřed stezky a zuřivým syčením a chňapáním po nohou každého, kdo kolem projde, proběhne nebo projede na kole. Budiž, já bych se vyhla, kdyby bylo kam... ale není. Tak se snažím aspoň široce na husy usmívat, aby věděly, že jim nejdu ublížit... Aktulaita č.3: Kroupy Pozná se pravý běžec podle toho, že běží i za silného vichru a krupobití? To se mi dnes povedlo... kroupy trochu bolely, ale jinak to byla osvěžující zkušenost. V neděli se běží kodaňský maraton, to jsem zvědavá, co tady to vrtkavé počasí běžcům připraví za překvápko. Jeden můj dobrý kamarád maraton poběží, a různí přátelé mu slibují různé věci- jako bednu piv v cíli, barbeque odpoledne, a tak... já si asi připravím běžecké boty a deštník.

Exkurze v Hamburgu

Od středy 9. května večer do neděle 13. května měla naše ENRE třída naplánovanou exkurzi do Hamburgu... plánovali jsme to my sami studenti, protože naše univerzita s tím nepočítá, pro náš program- nespravedlnost! Náš ENRE program jako jediný nemá exkurze automaticky v plánu... Nicméně, schopní Němci z naší třídy byli ochotni a zorganizovali na čtvrtek a pátek nějaké exkurze, vesměs po ekologicko-ekonomických projektech: ve čtvrtek jsme se byli podívat na Hafen City, novou čtvrť, kterou staví hamburská radnice za přispění různých investorů na místě bývalého ošklivého přístavu. Je to v rámci projektu znovuvyužívání plochy, která byla kdysi využívána pro něco jiného. Staví se tam spousta nových, špičkových budov, plus nějaká ta infrastruktura, plugy na nabíjení elektrických aut, zeleň na střechách domů, moderní školka, atd... všechno z ekologických materiálů a s minimální spotřebou zdrojů... super!

V pátek jsme se pak byli podívat v místní univerzitě a poslechnout si o jejich projektech, a pak v centrálním depu hamburských autobusů, kde v rámci zezeleňování města vyvíjí a provozují nové autobusy- diesel-hybridní a poháněné vodíkem... dokonce jsme se v nich mohli i projet a vyzkoušet si i vodíkem poháněné auto!

Bylo to moc zajímavé, ale bylo toho na mě jaksi málo... jako vždy, kdy je pohromadě velká skupina, přesuny trvají strašně dlouho, všechno je zdlouhavé a pomalé, nerozhodné a nejasné... takže pomalá chůze, dlouhé prostoje a čekání... hrůza! Nesnáším to, a mám k tomu dobrý důvod- bolí mě z toho záda (a navíc je to nuda a otrava a tak dále... uměla byc čas využít stoprocentně lépe!). Až jsem se večer nemohla ani ohnout k botám a rozvázat si tkaničky, tak moc mě ta záda bolela. Tady snídaně v hostelu:

Celkově to ale byla s mými spolužáky sranda- vždycky je... je to kupa veselých lidí, odevšad ze světa, a mají různě nastavený smysl pro humor a pro vtip... není s nimi nikdy nuda!

Až na jednoho, na profesora, který s námi jel... příšerný člověk, karikatura. Vypadá strašně staře, ačkoli je docela mladý- je mu teprve 45... a to proto, že je to alkoholik, kouří jednu cigaretu za druhou, má úplně šedý popelavý povislý obličej s velkými póry a kruhy pod očima, napuchlý nos, mastné vlasy a v koutcích úst pořád sliny... navíc je zavalitý, velké břicho, přes které si nevidí a na které si věčně něco cintá, pomalu se pohybuje, pomalu a špatně mluví anglicky, má hodně vlezlé chování a pořád potřebu se na někoho upnout, hypnotizovat ho pohledem a nechat se vodit z jednoho místa na druhé- nikdy by sám ani nepřešel ulici... zkrátka, fakt potěšení ho mít! (Musí to půdobit až neskutečně, co jsem popsala, ale věřte mi, takový on přesně je!) Nesnáším ho už od prvního bloku, kdy nás měl na první předmět, a ten mi úplně zprotivil... pak jsem se radovala, že už od něj máme pokoj, ale v tomhle bloku bohužel spoluvede jiný předmět... no což. Brzy se ho zbavíme. Tady je jediná fotka, kde ho mám... omylem... vyfoceného. Je to ten staře a nezdravě vypadající:

Tak, to bylo obecně o exkurzi. A teď z té zajímavější stránky- co všechno se tam událo! Začalo to cestou... Abyste rozumněli, jela jsem sama ve středu večer autobusem. Trvá to šest hodin, takže ráno v pět jsem měla dorazit do Hamburku, trochu se dospat v hostelu s ostatními a vyrazit na exkurze... ostatní totiž jeli už ve středu odpoledne vlakem. Ale to se mi nechtělo, protože jsem potřebovala zůstat v Kodani co nejdéle a pracovat se skupinou na projektu z EIA (což jsme taky udělali. Pak jsem stihla ještě si zaběhat těsně než začalo prešet, v klidu si zabalit, dát si večeři, uklidit tady a umýt nádobí- to jsem pak v neděli odpoledne našla ještě pořád v odkapávači, protože můj spolubydlící... jak to říct... no, nědochází mu moc věcí... a úklid už vůbec ne). Takže zatímco zbytek třídy dorazil ve středu večer do hostelu a šel spát, já stála v jedenáct připravená na stanici. Autobus dorazil na poslední chvíli, v 23:45 (plánovaný odjezd), několik lidí včetně mě nasedlo a autobus pak stál ještě půl hodiny a čekal... bůhví na co. Pak jsme konečně vyjeli. Já byla unavená, a tak jsem okamžitě usnula- než mě probudil neskutečný smrad... no, jako hodně koncentrovaná kadibudka. Řidič se totiž rozhodl vyčerpat obsah záchodu... proč to dělal uprostřed noci na odpočívadle u dálnice, bůhví. Ale smrad to byl fakt intenzivní! Potom jsme jeli dál a já znova usnula, ale úplně jsem zapomněla, že zhruba po dvou hodinách dorazí autobus do přístavu a nalodí se na trajekt do Německa, a všichni cestující musí z autobusu ven na palubu... takže mě v půl třetí ráno vzbudil řidič, já se vypotácela ven a sedla na palubě na nějakou stoličku, a na ní se klátila 45 minut, a snažila se neusnout- abych pak nezapomněla zase nasednout do busu... povedlo se. V půl čtvrté jsme drandili zase dál. Byla bych ráda pokračovala ve spaní, ale kdesi vzadu v autobusu seděla skupinka Arabů, kteří měli zřejmě bílý den. Hlasitě se bavili a smáli, pouštěli si nahlas rádio, a navíc měli pistácie a ty zuřivě loupali a jedli- takže jsem slyšela šustění a praskání skořápek... grrr! Jeden chlapík přede mnou chrápal, ale to mi zas tak nevadí. No... v pět jsme dorazili do Hamburku, já se došla ubytovat do hostelu k ostatním a do devíti jsem to trochu dohnala. Bída... Jeden zážitek z pobytu v Hamburku- v pátek večer, kolem sedmé, se najednou v hostelu rozezněl poplach, siréna houkala a světla blikala, a hostelem se rozlehlo varování před "technickými potížemi", takže všichni jsme byli vyhozeni ven na ulici... a přijela tři hasičská auta a policie! Stáli jsme tam jak diví a koukali, co se bude dít... ale po asi dvaceti minutách byl konec, auta odjela a my se mohli vrátit do pokojů. Nikdo neřekl žádné oficiální vysvětlení, ale my jsme vyvodili, že původcem poplachu byl jeden náš italský spolužák- předtím odpoledne totiž už rozbil vlak. Jak rozbil vlak?... No... jeli jsme vlakem na exkurzi do továrny na hybridní autobusy, a když se otevíraly dveře (do strany, jako v metru), tak mu jedno křídlo dveří skříplo batoh... pak se dveře zase zavřely a propustily batoh, ale vlak se nerozjel. Rozhlas nám řekl, že nastala technická porucha a musíme vystoupit a počkat na další... všechny dveře se otevřely a my vystoupili, kromě těch, u kterých stál ten Ital... a řidič je přišel prozkoumávat, ale to už jsme se klidili odtad, aby na nás nepadla vina... Největší zážitek ale byla cesta zpátky! V neděli ráno v 8 jsem měla odjezd autobusu zase zpátky do Kodaně... začalo to špatně. Autobus měl hodinu zpoždění! Moji spolucestující vypadali vesměs jako dost podezřelá cháska... samí cizinci s divokým pohledem a rozličným původem... A uprostřed Německa nás zastavila policie! Že prý pasová kontrola... OK. Proč ne. Procházeli autobusem a kontrolovali pasy. Ale já si všimla, že před námi jednou policejní motorky a navádějí autobus pryč z dálnice, na parkoviště u jednoho Lidlu, kde byla velká policejní stanice- a začala taky osobní kontrola... Jeden po druhém jsme museli vystoupit z autobusu, dát svá zavazadla ke kontrole a odpovídat na otázky typu Odkud kam... V takových chvílách si připadám strašně nudná, protože na mě toho tolik zase není... Jsem z České Republiky, jedu z Hamburku do Kodaně, kde žiju. Hm. Nemám nic k proclení, nevezu alkohol, drogy, cigarety ani velké množství jídla. Děkuju, nashledanou. Můžu si odskočit na malou? Děkuju. Tady je váš pas, v pořádku... A pak už jsem musela jen čekat na ostatní a nestačila se divit- opravdu se něco našlo! Jedna paní měla asi sedm velkých kufrů a bylo jí řidičem pohrozeno, že ji i s kufry nechá na místě, nebo aby si vybrala jen jeden, který poveze, a zbytek musí nechat... tak se trochu pohádali a nakonec pokračovala se všemi kufry... ale policie je musela prohledat a ona pak nebyla schopná napěchovat tam věci nazpátek a potřebovala izolepu na oblepení zavazadel, aby se jí nerozjely švy... No a jeden neuvěřitelně ošklivý tmavý chlap neměl vůbec povolení k pobytu v Evropě, tak ho sebrali a odvedli na stanici, a bůhví co s ním bude... No, celkově, můžu vám říct, že když se ukázalo, že budeme kontrolovaní, tak asi polovina autobusu se začala tvářit nervózně a panicky- zjevně neměli čisté svědomí...

Každopádně, stálo nás to spoustu zdržení, a nakonec jsme do Kodaně dorazili se zpožděním- ale se zážitky! A že je Hamburg vcelku hezké město, se přesvědčte na následujících:

Svátky, tradice, práce... A večer na výlet!

Pořád se něco děje... Naposled jsem psala příspěvek v pátek 27.4., hned v sobotu potom se v Kodani v parku u Malé Mořské víly pořádal Sakura festival. Tuším, že kromě Prahy a Kodaně se asi pořádá ještě na více místech světa, každopádně jsme vyrazili. Ale pršelo a byla dost zima, takže jsme si poslechli bubeníky, prošli se kolem stánků, podivili se nad outfitem některých účastníků (holky stylizované dokonale do japonského stylu- sukýnky, volánky, pantoflíčky, mašličky, deštníčky... na to, že lilo jak z konve a byla fakt zima... ty musely druhý den lehnout!) a mazali se domů ohřát a pracovat... Hned ten večer byla oslava narozenin jednoho Francouzského Erasmáka, na které byla takhle skončena jedna židle: Následující dny byly (a ještě jsou) pořád slušně rozjeté. Prakticky každé pondělí propadám beznaději po přednášce Environmental Impact Assessment, kdy se ukáže, co všechno si profesor představuje, že zvládneme do středy a pak do pátku (to je většinou deadline projektu), a pak zase do příštího pondělí... Potom mi náladu moc nezlepší dánština, kde nás profesorka pořád nutí zrychlovat, abychom stihli všechno probrat před velkým závěrečným testem z Modulu 2 (čeká mě v pondělí). A hned v úterý ráno mě obvykle ještě dorazilo Applied Environmental and Natural Resources Economics a nesplnitelné úkoly typu Lesní koloběh živin nebo FSC kritéria udržitelného rozvoje lesnictví... Ještě že má člověk občas čas vyběhnout ven k jezeru a pročistit hlavu, a ve čtvrtek aspoň na hodinu nemyslí na nic jiného než na to, jak se neutopit v bazénu při pětistém kraulu... to přeháním. Ale kraulujeme hodně. Což je dobře! Minulý pátek jsem pro samé úkoly a povinnosti a učení úplně zaspala dánský svátek, který má, samozřejmě, své náležitosti a tradice: kdysi, za bůhvíjak starých časů, byl květen plný svátků, nejrůznějších svatých. V důsledku toho Dánové během května téměř nepracovali, a tak se vláda rozhodla sloučit všechny svátky do jednoho univerzálního- přeložitelného asi jako Den modlení. A to je 4. května. Obyčejně v tenhle den zavírají pekařství, proto obchody ve čtvrtek nabízí speciální typ chleba, kterému se říká "pšenice" (Hveder). Každý by si ho měl ve čtvrtek koupit a v pátek ohřít v troubě a sníst s máslem a sýrem, ale teda, je to jen taková obyčejná bílá pšeničná bulka, že i když jsem to viděla v pátek v supermarketu a rozpomněla se, že jsem si to měla koupit o den dřív, nechala jsem to tam... tmavý rugbrød, plný semínek a zrníček, je mnohem lepší! A naučila jsem se ho rozpékat v toustovači a to je teprv něco- nechápu, že jsem ho celou dobu v Bikuben jedla studený! No nic... hveder jsem tedy prošvihla, a stejně tak jsem si zapomněla zapálit v okně svíčku ve čtvrtek večer. To na památku toho, že za války po setmění nikdo nesměl mít doma rozsvíceno, a když, tak hodně hutné záclony, aby Britové, bombardující Dánsko, nemohli ze vzduchu určit polohu Kodaně. Tak na památku toho, že už se tohle dělat nemusí, vláda určila jeden den v roce (3. květen), kdy by se měla zapálit svíčka v okně. Ne všichni to dodržují, a já jsem tradici bohužel nepřidala. Jediné, co jsem rozsvítila, byl plynový sporák, když jsem si večer po plavání vařila "chilli con soya carne", neboli sojové maso a fazole s čili kořením :-) Na prvního máje se Dánové moc láskyplně nechovají. Tradičně se téměř celá Kodaň (nebo alespoň ta mladá generace) schází v Faelledparku (něco jako Lidový park), aby poslouchali projevy politiků, nepolitiků a dalších řečníků, kteří mají potřebu pronášet projevy. Potom následují koncerty pod širým nebem, večer party, a během celého dne se všechno bohatě zapíjí alkoholem. ne všichni jsme si mohli dovolit v úterý jen tak nasávat. Někteří z nás se šli do parku učit (a slunit), a když jsem našla rozkvetlý strom a nechala si od spolužáků dát pusu, byla jsem spokojená! V neděli, před třemi dny, měla další Francouzská Erasmačka na návštěvě rodiče, kteří přivezli spoustu sýra, víno, a... uvařili nám fondue!!! Byla to lahoda lahodná, fondue jsem neměla fakt dlouho, a bylo sice vařené v hrnci na sporáku, ale výborné! Fotky bohužel nemám, protože člověk měl v rukou vidličku, skleničku, salát, chleba, a tak, a nezbyla kapacita na foťák. A včera jsem, doufejme, udělala zásadní důležitý krok ke svojí kariéře, sebrala svů rádoby profesionálně sesmolený životopis a motivační dopis, a došla do Červeného Kříže, kde každé úterý sedí dobrovolníci a radí lidem, jak ten životopis a motivační dopis napsat a jak hledat práci (už jsem se někdy zmínia, že Dánové jsou zbláznění do dobrovolnictví? Ne? Tak je to tak, vážně, skoro každý někdy kěkde něco dělá zadarmo... v Červeném Kříži, nebo v neziskovkách, nebo s dětmi, s nemocnými, atd...). S takovým brýlatým mladíkem, kterému jsem se asi líbila (ale jinak hlavní HR z DONG, což je velká energetická firma, takže mu věřím), jsem strávila dvě hodiny a překopal mi úplně celý motivační dopis (prý hrozná nuda), k životopisu měl jen pár výhrad (ale trval na fotce a na stavu- vdaná, svobodná... asi ho to samotného zajímalo). A já už se těším, až tyhle svoje vymazlené dokumenty budu posílat do nějaké velké důležité firmy, a tam mě, ohromeni, přijmou! A konečně, finální téma- dnes večer (přesně za tři hodiny) nasedám v centru na autobus Eurolines a drandím přes noc do Hamburku! Budeme tam se spolužáky z oboru na tři dny na exkurzi- snad to přinese spoustu zážitků, obohacení, fotek, a tak... Až na tu jízdu. V 5:30 bych měla být v Hamburku, brrr! Naštěstí... nebo, naštěstí- jsem do jedné hodiny v noci četla materiály na dnešek, a pak jsme dneska do pozdního odpoledne pracovali na docela vyčerpávajícím projektu na EIA(opět deadline v pátek v půlnoci, takže to musí být víceméně dneska hotovo), takže nemám obavu, že bych snad neusnula...

A vzhledem k tomu, že hned po příjezdu z Hamburku píšeme závěrečný test z dánštiny a hned druhý den mám prezentovat projekt, na který jsem ještě ani nesáhla, tak příští příspěvek bude asi za dlouho...