Jak je na fakultě, den plný vaření, druhý výlet do Klampenborgu, pečící horečka a Kulturní noc

Už dva týdny je ze mě vědkyně!
No, to jsou dost silná slova, ale fakt je ten, že všichni kolem více či méně vědci jsou... je to úplně jiné prostředí než v DONG Energy, a vlastně se mi po DONGu vůbec, ale vůbec nestýská! A to je co říct, protože jsem tu práci měla fakt ráda... ale asi mě na poslední chvíli dost probraly ty všechny změny, co se tam udály, a ten směr, kterým se ta firma ubírá, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí...
To oddělení Plant and Environmental Science se moc nikam neubírá. Působí to na mě, že jsou tam takové zajeté pořádky s více méně stálou skladbou zaměstnanců a pevným programem.
Toho programu je tam ale vážně dost:

• Každý den mezi 12. a 13. hodinou se se lidé postupně trousí ze svých kanceláří a scházejí se v kuchyňce na oběd.
• Každé odpoledne v 15:00 zazní zvonec z kuchyňky (je to pro mě záhada, protože jsem si žádného zvonu v kuchyňce nevšimla, a taky nevím, kdo zvoní) a alespoň většina lidí se sejde na krátkou přestávku na kávu, čaj a povídání. Občas někdo přinese i koláč.
• Každý pátek je společná snídaně v 9:30, na kterou se po týdnech střídá služba, která má za úkol celou snídani připravit.
• Každou středu místo oběda je shromáždění našeho oddělení (což je cca 20 lidí), a v liché týdny se probírají novinky, co jak kdo dělá, na co se soustředí, co ho potkalo, a tak; v sudé týdny jsou vybráni dva, kteří představují svůj projekt a svoji práci, jakých úspěchů se jim podařilo dosáhnout nebo do jakých úskalí se dostali...

Mimo to se každý měsíc pořádá jedna "společenská aktivita", která má za úkol sbližovat zaměstnance, a tento měsíc má její organizaci zrovna na starost můj vedoucí...

Jo, můj vedoucí - ten se vlastně mé práce moc nezúčastňuje. On je to vůbec spíš mlčenlivý typ, rozhodně ne moc srandista. Všechno proto probírám s druhým vedoucím, s francouzským post-dokem Clémentem, který je také hlavní zodpovědný za tenhle výzkum, na kterém mu pomáhám. Je s ním docela rozumná řeč, a občas to jde i francouzsky... :)

Takhle to vypadá v mojí pracovně, která vlastně vůbec není moje. Je to společná pracovna všech Master studentů (teď je nás pět, tedy plně obsazeno), a když se otevřou dveře do chodby, tak tam straaaaaašně táhne... ale aspoň jsme hned naproti kuchyni a záchodům. Můj stůl je ten u okna vlevo.

A tohle máme zespoda na talířích v kuchyni:

Made in Czechoslovakia!

Takže tam teď trávím dny... zatím docela poctivě, od pondělí do pátku zhruba osm hodin denně, tak snad motivace vydrží... a zatím teprve čtu, čtu a čtu spousty článků jako přípravu na samotné psaní.

No a když je volno, tak je občas čas i na nějaké to socializování se... minulou sobotu jsem celý den strávila v Trekroner (kousek od Roskilde, kam jsem ráno omylem dojela, protože vlak z Kodaně prostě v Trekroner nestavil a prvně zastavil až v Roskilde... ale zajímavé je, že jedna moje kolegyně jela tím samým vlakem, a jí v Trekroner zastavil! Tak nevím...) u jedné bývalé kolegyně z DONGu, která sezvala celé oddělení Environment and Consents, včetně vyhozených kolegů, na food workshop. Mají tam takový společenský dům s velkou kuchyní a jídelnou (kapacita asi 50 lidí!!!), a tak se nás tam sjelo cca 16, a celý celičký den jsme strávili přípravou nejrůznějších pokrmů.

Velkokapacitní kuchyně

Velkokapacitní kout na mytí nádobí

Velkokapacitní kuchyně

Domácí chléb!

Peklo se asi pět druhů chleba, housek, tři druhy koláče, polévka z hub, houbová směs jako příloha, pečená dýně, uzený losos a tři druhy domácích klobás (ty šly mimo mě), já jsem připravovala litry džusu, a pak jsme zakončili den slavnostní večeří, kdy se všechno tohle snědlo... bylo to výborné, převýborné!







A inspirovalo mě to k pečení vlastního chleba... když ten jejich byl tak úžasný, mnohem chutnější než jakýkoli kupovaný! No jo, když oni na to měli mašinu... chlebodárnou mašinu. A nějaký speciální kvásek, kupovaný z obchodu od Clause Meyera, což je takový místní Jamie Oliver. Vlastně celý den musel být ve stylu Clause. I všechny recepty byly převzaté z jeho kuchařky. Jen ten džus, ten jsem presovala prostě tak, jak mě napadlo. A dýně se asi taky nedá upéct na moc způsobů. To nic, to jen vysvětluji, proč můj včerejší pokus o upečení vlastního chleba vůbec, ale vůbec nedopadl dobře.

Super oběd

Je to tak - inspirace pečením vyústila ve včerejší odpoledne, které jsem celé strávila mícháním těsta, kynutím, motáním, formováním a pečením... Pekla jsem už ten zmíněný chleba (asi jsem dala špatný poměr celozrnné a bílé mouky a droždí, protože z chleba je cihla, tedy nevykynul - ale dobrý je), francouzskou briošku (která taky nevykynula, a tak je z ní placatá roztečenina, i když dobrá je teda zatraceně) a skořicové šneky (kteří vykynuli skvěle, ale díky absenci válečku na těsto a válu jsem musela těsto rozvalovat lahví olivového oleje na kuchyňské pracovní desce, kde to přece jen tak dobře nejde, a tak vznikli mini-šneci s třícentimetrovým průměrem... ehm... až je dojíme, vrhnu se na to ještě jednou a tu briošku a chléb prostě musím pokořit!!!

Co se ještě dělo teď o víkendu - v pátek večer byla tzv Kulturnatten, neboli Noc kultury, neboli Kulturní noc... zkrátka všechny možné instituce, muzea, školy a univerzity otevřely své dveře a připravily program pro návštěvníky, a my jsme s kamarádkou vyrazily prozkoumat pár z těch, kam se nemusel platit vstup... Takže jsme byly na hodině meditace v meditačním centru (co myslíte, po celém dni práce - když mě někdo posadí na židli, řekne "Zavři oči, soustřeď se na své dýchání a na nic nemysli", tak samozřejmě usnu, a taky se stalo, a bylo mi to trapné, ale naštěstí měli zavřené oči i ostatní kolem, tak si snad nikdo nevšiml). 

Pohádkově osvětlený skleník botanické zahrady

Pak do jižního kampusu naší Kodaňské univerzity, kde měli v knihovně bůhvíproč výstavu o taiwanském náboženském svátku (osmidenní procesí k uctění bohyně moře a námořníků Mazu, podle všeho je to třetí největší náboženský svátek v Asii po pouti do Mekky a procesí na březích Gangy!), a dobrovolničil tam kamarád Edward. Dostaly jsme dokonce ochutnat nějaké taiwanské jídlo a pak pokračovaly dál, do botanické zahrady. Skleníky byly pohádkově osvětlené a měnily barvu, to byla fakt kouzelná podívaná... 

Skoro jako v nebi, ale je to v kostele

A večer jsme zakončily v jednom kostelu (Brorsons Kirke, takový docela nekonvenční kostel, kde jsme byli i na velikonočních mších, kde kněz používá hlášky z Harryho Pottera a tak), kde měli večer elektronické hudby spojené s projekcemi - chvílemi to bylo teda dost divoké, ale občas si člověk připadal skoro jako v nebi, viz fotka vpravo.

Jelínci se řežou

A hned to následující ráno jsme se s kamarádkou Anitou vydaly do Klampenborgu na severu Kodaně, kde jsme s jinou skupinkou byli už před dvěma týdny s cílem pozorovat (a poslouchat) jeleny a daňky v říji... Tentokrát se nám poštěstilo dokonce je vidět i bojovat!

Nebylo zrovna nejslunečněji a nejtepleji, ale stejně jsme se podívaly na pláž...

Na pláži v Klampenborgu

Sbohem (nebo snad na shledanou), DONGu, ahoj diplomko

A najednou je říjen - ten čas letí, když se člověk nenudí!
Například když v práci potí krev a snaží se rychle dokončit všechny nedokončené věci, aby svou dosavadní práci na projektu větrné elektrárny tak nějak uzavřel a předal kolegům do Londýna... ano, to se přesně dělo.
Po "rodinné poradě" jsem se rozhodla zůstat v DONGu jen do konce měsíce září, a pomoci šéfovi (který si toho doufám váží, protože dokonce přestal být tak jízlivý a úsečný jako do té doby, a dokonce ukázal přívětivou, a snad i vděčnou tvář!). Ty dva týdny nicméně utekly jako voda, a včera byl můj poslední pracovní den.
Bylo to zvláštní, to vědomí, že člověk ráno jede naposled na kole do práce po té samé trase, naposledy vstupuje do budovy otočnými dveřmi a šplhá do schodů, jde na poslední oběd a odpoledne si dává poslední kafe, pak odevzdat všechno vybavení, počítač a mobil, naposledy do fitka na poslední hodinu, a naposledy projít točitými dveřmi, odparkovat kolo a naposledy tou starou známou trasou zase domů...
Manažerka našeho oddělení (ta, co mě vlastně přijímala a která se nejvíce zasloužila o to, že jsem vůbec kdy v DONGu pracovala) dokonce upekla koláč pro tu příležitost... nejdřív jsem byla dojatá, ale pak mě pojalo podezření, že snad oslavuje můj odchod... ale snad ne. Celkově bylo loučení moc pěkné, protože spousta lidí, kolegů a business partnerů mi psalo děkovné a pochvalné e-maily, třáslo rukou a ujišťovalo, že bude-li někdy potřeba, rádi se za mě někde přimluví nebo přidají nějakou tu referenci.
Ještě stojí za zmínku těch posledních deset minut (!), které zabralo opuštění budovy... rozumějte, normálně to vůbec není problém. Z fitka člověk zamává ID kartou před točitými dveřmi, projde a je venku na ulici. Za deset vteřin. Ale včera, kdybych to tak udělala - tak co pak s kartou? Musela jsem ji nějak nechat vevnitř v budově, ale bez ní těmi dveřmi neprojdu... záhada. Tak jsem se byla ptát na recepci (mají jen do pěti, a já potřebovala opustit budovu až v půl šesté, takže recepcí mě ven nepustí, chyba lávky), a oni, že prý to není problém, ať si zkrátka zavolám hlídači budovy, až budu chtít ven. Dobře, tak jsem mu tedy v půl šesté volala. Ještě zevnítř z budovy. Že jsem u točitých dveří a potřebuji ven, ať si přijde pro kartu a pustí mě ven.
Očividně se mu nechtělo, a odmítl, že prý ať jdu do recepce, zamávám kartou před čidlem, ať se otevřou dveře, pak tu kartu rychle hodím do schránky na návštěvnické karty a proběhnu dveřmi, než se zavřou (to to takhle dělají všichni???). Dobře. Jenže moje kolo bylo zaparkované u zadního vchodu. Takže jsem:
1. Vyšla ven zadním vchodem
2. Vzala kolo a objela celou budovu dopředu na recepci, kde jsem zjistila, že se bohužel recepcí zase dovnitř nedostanu
3. Takže jsem kolo nechala zaparkované u recepce, pěšky se vrátila k zadnímu vchodu
4. Vešla dovnitř, a prošla budovou do recepce
5. Otevřela si dveře, strčila katu do schránky a proběhla dveřmi ven
6. Konečně vzala kolo a jela domů...

Tímto je tedy zakončena moje kariéra v DONGu, za kterou budu navždycky neskonale vděčná, za šanci, kterou mi dali, a že tohle bylo to nejlepší, co mě kdy v téhle situaci, v tomhle věku, v nové zemi, v téhle životní etapě, mohlo potkat. Takže velké díky, DONGu, vůbec se nezlobím, že jste mi ukončili smlouvu. Tak, a teď se jde dál.
Jde se dál po dvou kolejích: první kolej je samozřejmě diplomka. Od zítřka začnu oficiálně chodit na fakultu, do oddělení Plant and Soil Science (nebo Plant and Environmental Science, nebo Soil and Environmental Science, nikdy si nejsem jistá), do třetího patra, kde mi prý vedoucí zarezervoval pracovní stůl v pracovně spolu s dalšími studenty... uvidíme zítra, jaké to tam bude. Dobrá zpráva je ta, že už teď na oddělení znám dva lidi, kteří taky pracují na svých projektech, a tak bude snad veselo.
Druhá kolej je zase kariérní - součástí odstupního balíčku od DONGu je také možnost využít služeb rekvalifikačních poradců, a já měla dneska ráno už druhou schůzku s poradkyní, která shlédne životopis, profil na LinkedIn, a poradí jak nejlépe zužitkovat nabyté zkušenosti a jak se nejlépe připravit na dánský trh práce.
A co ještě se dělo v posledních dnech... zase nějaké návštěvy :) minulý víkend u nás bydlely (a nový gauč hned ozkoušely) dvě kamarádky, které studovaly v Kodani na Erasmu, když jsme tady začínali, a tak uspořádaly setkání po dvou letech...





U nás se pořádala velká večeře (rekord - nacpali jsme patnáct lidí kolem stolu!) všech našich spolužáků z programu, kteří buď ještě žijí v Kodani, nebo se vrátili...





Takhle jsme vítali ještě jinou kamarádku Erasmačku, která přijela na návštěvu z Francie...

V sobotu jsme byli na stadionu (je obrovský!!!) na semifinále mistrovství Evropy v mužském volejbale - Bulharsko proti Itálii (hádejte, komu jsme fandili) - ale naši bohužel prohráli... ale stejně to byl úchvatný zážitek! To je, pane hra! Ne jako s profesorkou Skolilovou v úterý odpoledne na Arabské.,..







A takhle vypadá náš "polní kampus", neboli část univerzity někde za Kodaní uprostřed polí, kde mají experimentální pole a skleníky, a můj španělský kamarád Jaime tam měl obhajobu diplomky (obhájil - ten se má).

Ano, občas tu i svítí slunce a je hezky!