Katalánský festival cibule a na šlapadle

Dokumentace, že jsme tam vážně byli - a jak bylo slunečno!

Jaký krásný slunečný den!

Zahájila jsem ho hned po ránu půlhodinovým výšlapem do Hvidovre, kde jsem od jednoho staršího páru odkoupila nepoužívaný mixér. Hned jsem v něm uvařila oběd (krémová bramborová polévka s domácím rukolovým pestem), a už se těším na všechny ty smoothies, tapenády, pomazánky a tak dále...

Cibule se pečou

Po obědě jsme se nechali zlákat několika katalánskými kamarády na katalánský festival v centru kultury. Je to očividně tradiční svátek, v rámci něhož se jí zvláštní druh cibule (je to naše šalotka? Taková dlouhá a tlustá, skoro jako pórek, připravuje se na ohni a spálená vrchní krusta se potom sloupne) a staví Castellers, neboli věže z lidských těl. Přikládám odkaz pro zajímavost - je to vážně fenomenální podívaná!

https://www.youtube.com/watch?v=-iSHfrmGdyo

Casteller, které předvádělo pár nadšenců dnes, ovšem zdaleka nemělo deset pater a nezaměstnalo stovky lidí. Bylo to jen pár nadšenců, kteří mezi grily s cibulemi postavili třípatrovou věž (ale zadržovali dech, jásali a tleskali jsme stejně), bylo to zajímavé.

Casteller má dolní patro

Po tomhle představení se katalánci sesedli ke spáleným cibulím, a my (čtyři kamarádi) jsme pokračovali do centra Kodaně, kde jsme na kodaňských jezerech našli opuštěné šlapadlo - to byla výzva! Obsadili jsme ho, odšlapali do centra jezer a udělali si na něm piknik. Pak se ovšem ukázalo, že jen pokud se sedí na určitých místech, tak šlapadlo nenabírá vodu (rozuměj, šlapadlo nabíralo vodu), a tak jsme zvolili cestu výstupu na pevninu.

Stavění Casteller

Casteller je hotový a my si můžeme oddechnout a zatleskat

Jiný typ Casteller

Na šlapadlech na jezerech

Bylo krásně

Piknik uprostřed jezer

I pod mostem jsme propluli...

.. do dalšího jezera (celkem je jich pět pohromadě)

Na poli s Clémentem

Zahradnice

V pátek byl takový netradiční diplomkový den. Místo toho, abych si ráno přispala (to je jedna z dobrých věcí na pátku) a začala den společnou snídaní s lidmi z oddělení (to je ta druhá), přivstala jsem si a v 7:45 už se sešla s mým pomocným vedoucím Clémentem na parkovišti u nás na fakultě. Měli jsme totiž v plánu jet do Taastrupu kousek za Kodaní, kde má naše univerzita vědecké pracoviště. Je to prakticky farma, nemocnice pro zvířata, skleníky a pole, kde se dělají všechny pokusy zahrnující půdu. Tím pádem i Clémentův pokus, kdy jedno pole rozdělil na parcely hnojené kompostem, odpadovou vodou, klasickým hnojivem, ničím, a tak dále, a zkoumá, jak se bude půdě a rostlinám dařit.
V pátek byl den, kdy se mělo celé pole zorat, a díky tomu vysledovat, jaký odpor půda klade v závislosti na tom, jak vysoký obsah organické hmoty obsahuje. K tomu ještě Clément potřeboval ze všech parcel odebrat vzorky půdy a pak změřit jejich objemovou hmotnost. A že parcel je hodně a času málo, tak jsem mu tam šla aspoň na dopoledne pomoci.

"Odebírátko vzorků" se zatluče do země a pak vytáhne i s kusem zeminy ven

Takhle se vzorek půdy zarovnává na standardní objem

Nejdřív jsme měli hned ráno problém s autem - to si Clément půjčil přes univerzitu od Hertzu. Auto ovšem ne a ne nastartovat, a tak jsme volali do Hertzu. Paní Hertzová se to snažila dlouho nějak zprovoznit na dálku, ale nepovedlo se, a tak jsme museli udělat novou rezervaci a vzít nové auto. Jenže to nebylo zaparkované u univerzity, ale ve čtvrti Nørrebro kus dál. Museli jsme se nechat odvézt taxíkem a vzali nové auto (bohužel bylo o třídu menší, a tak jsme se se vším vybavením vešli jen tak tak). Nakonec jsme na pole v Taastrupu dorazili o hodinu a půl později, protože Clément se ještě ke všemu rozhodl neposlouchat navigaci, ale trefit to sám... no, nakonec trefil. Na třetí pokus.
A tak, když jsme začali vzorkovat, vyšlo slunce a prohřálo vzduch a opalovalo nás, a my jsme se rýpali v půdě a nabírali vzorky. Byla to fakt zábava.

Ve vzorcích musí být přehled

V jednu hodinu odpoledne jsem pak musela zpátky do Kodaně, protože jsem na odpoledne a večer měla domluvené plány, a do autobusu jsem dostala naložené čtyři velké černé pytle na odpadky plné půdy, kterou odebírala jedna jiná pracovnice a potřebovala ji dopravit k nám na oddělení do laboratoře. V každém pytli bylo snad deset kilo zeminy!!! Proto jsem byla ráda, že mi naproti k autobusu došli dva laboranti s vozíkem...
A vzhledem k tomu, že bylo fakt krásně a slunečno, a já měla volné odpoledne (to je třetí dobrá věc na pátku - jediný den, kdy nemám žádné odpolední ani večerní povinnosti), šli jsme se projít do parku, a já pak na rozlučkovou večeři se studenty od nás z kanceláře. Jedna z nás odjíždí na tři měsíce do Číny, druhá natrvalo do Estonska. Pojedli jsme, popili, pobavili se a v deset večer už jsem byla hezky pohodlně doma. Super pátek!

Je vidět, jak se kde rostlinám daří

Malotraktorem

Jak jsem se stala Dánkou, a jak ne

Zrovna jsem přemýšlela, v čem mě ty dva a půl (brzy tři!) roky života tady v Dánsku změnily, v čem jsem se tak nějak "podánštila", a v čem naopak ne, v čem jsem se možná ještě o to víc vůči "tomu dánskému" vymezila...
Nabídnu skromný výčet.

V čem jsem se stala více Dánskou:
- Už mi nepřipadá smutné, nudné ani bez fantazie chodit oblečená jen v černé barvě. Ona je to vlastně taky barva, a docela rafinovaná! Ale ne každý den, a vždycky k tomu musí být taky něco malého barevného, třeba boty nebo náramek.
- Přestala jsem nosit velké křiklavé náušnice a náramky... ale hodinky ano. Na ty velké plastikové nedám dopustit.
- kamkoli, všude a vždycky jezdím zásadně na kole. Ať prší, fouká, sněží. Pamatuji si, jak jsem při své první návštěvě jednoho sychravého listopadu vyšla o deštivém a větrném večeru ven z hotelu a divila se, že v tom nečase lidé frčí kolem na kolech, jako by se nechumelilo. Teď sklízím nechápavé pohledy turistů (občas i místních, kteří přece jen vezmou autobus) já.
- A mimochodem, to kolo - než jsem se přijela, považovala jsem vždycky typ kola "bedstemorscykel", nebo "babiččino kolo" za strašně zženštilé, pro padavky a fifleny. Takové to, jak na něm sedí člověk s rovnými zády jako na záchodě a lokty má u těla. Ale už rok na jednom z nich jezdím, a je to báseň!!! Člověk má hezky rozhled a záda si vážně oddychla... a nebýt pořád v předklonu, aby člověka nebolelo za krkem, to je taky fajn. Plus ten košíček před řídítky, do kterého se dává taška! Bájo.
- Konzumuji stejné kvantity sladkostí, jako Dánové. Ha, to byl chyták. Je přece jasné, že to jsem dělala vždycky, nezávisle na tom, ve které zemi. Pokud někdo naučil někoho mlsat, tak to nebyli Dánové mě, ale já Dány.

A v čem tedy rozhodně Dánkou nejsem ani náhodou:
- Naprosto nepochopím ty jejich stravovací návyky! Obrátit do sebe v sedm ráno misku ovesných vloček s mlékem (a někdy i cukrem), obědvat v půl dvanácté (!) krajíc žitného chleba s plátkem sýra, šunky, paštikou nebo slanou rybou, syrovou okurku a mrkev, a v šest hodin (!) povečeřet nějakou pořádnou flákotu s bramborami nebo vepřovou pečeni s křupavou kůží, to mi - opravdu - absolutně - nic - neříká. A nezdá se mi to ani moc zdravé. Vločky s mlékem a cukrem k snídani, vážně???
- A ty jejich účesy! Mužské - půlka tenisáku nasazená zvrchu na hlavě a ulízaná do pěšinek nebo takového kožíšku s dlouhým chlupem. Ženské - dlouhé, celkem přirozené vlasy, stažené na temeni hlavy do takového bobu (není to bobek, ten by byl pěkně pevný a upravený. Tohle je rozevlátý bob) a některé k tomu i naprosto rovnou ofinu dlouhou až k očím. Minulý pátek jsme byli na jednom veletrhu, kde u informačního stánku stály tři Dánky vedle sebe, všechny blonďaté, s bobem a ofinou přesně té samé délky. Vážně jsem uvažovala, jestli se ráno domluvily, nebo to snad byly tři paruky.
- To jejich přílišné pití. Abstinovat celý týden a v pátek začít pít v pět hodin odpoledne, úplně se zrušit a naplánovat si na druhý den kocovinu (jak vtipně a naprosto přesně vystihla jedna Američanka žijící v Kodani: Dánové si plánují dny kocoviny stylem "ne, v neděli se s tebou nemůžu setkat, protože budu mít kocovinu ještě z pátku), v sobotu zase vyrazit ven a v pět ráno úplně opilý si počkat ve frontě na pořádný kebab... ne, děkuji. Nepřipadá mi to vhodné, vtipné ani moc sympatické, a výmluva, že jim alkohol pomáhá překonat zábrany a začít se bavit s cizinci, mi taky připadá ubohá.
- Ta jejich hrozná tendence si balit obědy do staniolu nebo do fólie. Kdyby jen věděli, jak velký dopad na životní prostředí to má, použít každé ráno dobře metr (!) staniolu na to, aby každý plátek chleba a každý kousek okurky byl individuálně zabalený ve třech vrstvách, a po snězení se staniol, ano, samozřejmě vyhodí do koše. Hrůza.
- V pátek se pracuje jen do tří. Nebo do dvou. Nebo se hned po obědě vyráží na víkend... Proč? Pátek je přece taky pracovní den. Pro mě je pátek vlastně dlouhý pracovní den, protože nemusím z kanceláře v pět kvůli tréninku, ani v půl sedmé kvůli dánštině. Zvlášť, protože celé oddělení začíná společnou snídani v půl desáté. Tak pracovat do dvou mi vážně připadá, že to snad ani nemá cenu tam jezdit.

Tak to byl trochu delší seznam věcí, které mě odlišují, než věcí, které mě dělají Dánům podobnou. Tak to vypadá, že proces přeměny ještě není ukončen, a ani být nemusí. Člověk si vždycky musí vybrat to dobré z vlastností a charakteristik národa, a to špatné, to ať si klidně nechají.

Přeji hezký den.

Jaro jakž takž, probouzení lodi ze zimního spánku, obhajoby a stav diplomky

Zatímco jsme byli ve Švédsku, něco se stalo s kodaňským počasím. Asi přišlo jaro.
Ale říkám "asi", protože zas tak jednoznačné to není. Pár dní bylo vážně krásně, počasí lákalo k procházkám a dokonce i k jedení zmrzliny, předpověď počasí připomínala lidem sluneční krém a brýle, a já jsem uklidila zimní kabáty a boty do sklepa a vytáhla z něj letní edici oblečení.
Ale pak zase přišly dny plné deště, zamračené oblohy a silného, studeného větru. To abychom nezapomněli, kde že to vlastně žijeme, a že tady to nikdy moc slunečné nebude.
Na druhou stranu, srovnáme-li to s loňským rokem, kdy koncem března mrzlo a já jsem, jak už jsem se někde zmiňovala, na školní exkurzi kutala do zmrzlé země pro vzorky půdy, je to letos rozhodně lepší.

Příprava plachetnice na novou sezónu

O víkendu jsme pomáhali vzbudit ze zimního spánku taky loď našeho známého Jørgena. Takový zajímavý člověk. Kouří několik krabiček cigaret denně, pije jedno pivo za druhým, je takový celý ušmudlaný a neupravený, ale hraje úžasně na kytaru a zpívá tak dobře, že si ho každý rok zvou na celou zimu do Brazílie. Tak tenhle chlapík má takovou jachtičku v přístavu v Sundby na jihu Kodaně, a tu jsme mu v listopadu pomáhali vyzvednout z moře, uklidit pod zimní přístřešek a připravit na zimu. V neděli jsme ji zase připravovali na novou plavební sezónu - odřeli jsme starý lak a vyházeli všemožné harampádí, a někdy tam zase zajedeme natřít plachetnici novým lakem, a pak se snad budeme moct i svézt.

Někteří z nás dostali slušivý overal

Jaro přineslo taky důležitý milník - úspěšnou obhajobu diplomové práce, a tím zakončení studia, poloviny osazenstva našeho bytu, a tak už zbývám jen já. Co se tedy děje s mojí diplomkou?
Moje diplomka má několik kroků. Nejdřív se musí vymodelovat použití kompostu z organického odpadu na zemědělské půdě, a jaké všechny emise a prosakování dusičnanů do podzemních vod to přinese, a taky o kolik se zvýší obsah uhlíku v půdě a tím i její úrodnost. Potom se tohle všechno použije v LCA softwaru, kde se celý proces kompostování odpadu, jeho použití na poli a dopady na životní prostředí, shrnou a vypočítají. A to se srovná s alternativní cestou odpadu, totiž spálení. A pak se na základě rozdílů mezi výsledky srovnání modelu kompostování s jedním jediným použitím odpadu na poli a modelu s pravidelným používáním po dobu sta let s modelem spalování použijí k navrhnutí té správné metodologie, která je přesnější, a která lépe vypočítá všechny relevantní dopady na životní prostředí. Ty pozitivní i negativní.
Ukazuje se, že ty modely mi dávají zabrat víc, než jsem čekala. Začala jsem celkem jednoduchým modelem o asi pěti procesech, který se s časem a prohlubováním mých znalostí rozrostl do modelu o asi patnácti procesech, a po každé schůzce s mým vedoucím se dále rozrůstá. Je to samozřejmě ve jménu přesnosti, ale začíná to být pěkně komplikované. Doufám tedy, že se mi podaří brzy model uzavřít a moci se podívat na výsledky. Pak budu moci srovnat rozdíly mezi jednotlivými modely a přejít k diskuzi a té metodologické části.
Ještě se do toho zapletl poskytovatel dat, šéf kompostační společnosti, který by si přál, aby srovnání spalování s kompostováním odpadu vyšlo ve prospěch kompostování, a na jeho přání jsem přidala dva nové scénáře, a můj pomocný vedoucí přihodil ještě dva. Nakonec tedy srovnávám asi sedm scénářů mezi sebou, a tohle všechno interpretovat a vysvětlit, v čem se od sebe výsledky liší, to bude lahůdka.

Jo a vlastně, až tohle všechno bude hotové, tak na to ještě musím našroubovat nějakou ekonomickou teorii... málem bych zapomněla.

Tak, to bylo trochu nudy. Příště zas napíšu něco zajímavějšího.

Švédsko

Na blogu se dlouho nic nedělo, a dílem to bylo proto, že jsem minulý týden strávila pět dní na výletě ve Švédsku - a tady je pár fotek a vyprávění...

Veselá řidička a veselý spolujezdec na cestě

Letěli jsme v pátek ráno z Kodaně do Stockholmu, a pak ještě jedním letem na sever Švédska, do města jménem Kiruna. Je to až za polárním kruhem, a panuje tam, oproti jaru ve většině Evropy, stále tuhá zima... a proto je také stále ještě možnost, až do konce března, vidět polární záři, ovšem člověk musí mít štěstí na podmínky.

Přivítalo nás slunečno a teplota kolem nuly, a my jsme po ubytování hned vzali auto zamluvené v půjčovně, a vyrazili směr sever, směr Norsko, hory, a nebo taky směr Národní Park Abisko (cca 80 km od Kiruny), což je místní největší lákadlo. Většinou tam totiž panují dobré světelné podmínky pro polární záři.

Veggie burger s kopou hranolků

V parku jsme se před padnutím tmy byli projít, a za tmy jsme pak číhali na záři, ale neměli jsme štěstí. Bylo zataženo, a předpověď hlásila, že lepší to nebude. Spíš horší, a o dost. Mělo začít hustě sněžit, a taky že začalo. Sedli jsme proto do auta a vrátili se do Kiruny. 

Cestou jsme se ještě stavili v místní jídelně na večeři a já dostala takovou porci hranolků, jakou jsem v životě neviděla! Ale zdolala jsem ji srdnatě...

A pak jsme se za zvuků reggae ze přerušovaných švédskými reklamními znělkami (jediná stanice, která se dala naladit v autorádiu) propracovali sněžnou vánicí a liduprázdnou silnicí zpátky do Kiruny a šli spát před půlnocí.

Sněhová vánice na kirunském hlavním náměstí

První noc tedy nezdar.

V sobotu ráno nám dobré ráno popřál pohled z okna na dost silnou sněhovou  vánici, i když bylo jasno a slunečno. Ukázalo se, že kvůli sněhu a silnému větru je uzavřená silnice do Norska, a náš plán, jet se podívat na fjordy, tímto padl. Místo toho jsme jezdili jen po okolí Kiruny. 

Byli jsme se podívat do starého (dost možná nejstaršího?) laponského kostela a do Sámské rezervace, kde jsme si mohli dokonce i zkusit nakrmit soby. To znamenalo jen vytáhnout sáček se sušeným lišejníkem z kapsy a pak před nimi téměř utíkat, protože byli buď hladoví, nebo neuvěřitelně zmlsaní, ale sváděli o lišejník dost kruté boje, sápali se člověku po ruce, pár jich nás obklíčilo a hrozili nás ani nepustit z ohrady ven, dokud si nebudou jistí, že už se nám v kapsách neskrývá nic jedlého. Roztomilá zvířátka. Přímo mazlíčci.

Laponský kostelík

Tím jsme strávili dopoledne, a protože vánice ani odpoledne nepolevila, spíš přituhla, tak jsme si na odpoledne koupili exkurzi do dolů na železnou rudu. To je totiž kromě pozorování polární záře asi tak jediná zimní radovánka, která na turisty v Kiruně čeká. Je to dvacetitisícové město, postavené kolem a jen díky tomu dolu na železnou rudu, která prý do dvaceti let bude vytěžená, a co pak dál. Nicméně se jim kvůli těm dvaceti letům vyplatí přestěhovat celé centrum kus na jihovýchod a půlku města k tomu. Vážně, některé budovy strhnou a znovu postaví o kus dál, jiné přestěhují v celku, aby mohli důl rozšířit. Důl je jejich chlebodárce i metla.

Zajímavé ovšem je, aspoň pro železnorudodolového laika jako jsem já, že se na exkurzi jede dovnitř autobusem, po docela klasické silnici vykutané ve skále (je jich tam celkem 400 km!!! Dvouproudových silnic, křižovatek, atd), do hloubky 540 metrů pod povrchem, kde je návštěvnické středisko.

Pak byl ještě tak čas se projít po Kiruně a poobdivovat pozůstatek festivalu ledosochání, který se tam prý nedávno konal. Pár artefaktů tam ještě zůstalo na obdivování, prolézání a všelijaké focení se s nimi a kolem nich...

Ve sněhové vánici

Večer bylo hlášeno částečné rozjasnění oblohy, a tak jsme do auta koupili večeři a vydali se za město do polí, abychom utekli světelnému smogu. Popojížděli jsme vždycky deset kilometrů z místa na místo, zastavili na odpočívadle, zhasli a koukali do tmy kolem, mohli si krky ukroutit, jak jsme hlídali všechny světové strany (nebyli jsme si jisti, kde je sever), ale neviděli jsme zase nic... za celé čtyři hodiny vartování. A museli jsme se zahanbeně vrátit zase do hotelu.

V neděli ráno jsme vrátili auto do půjčovny, zašli si na nedělní mši do místního kostela (ano, až tak moc nebylo co jiného v Kiruně dělat! Že jsme proseděli tu hodinu na mši ve švédštině, které jsem ani se svou znalostí dánštiny nerozuměla více než každé páté slovo, a jedna ženština, která obcházela sedící věřící v lavicích se kbelíkem na koštěti a vybírala do něj peníze, tuším, že na hladovějící děti v Libérii, mi kbelík strčila pod nos a němým, ale výmluvným gestem mě donutila přispět 20 SEK, neboli všechny mé drobné). Odpoledne jsme pak byli vyzvednuti dodávkou a převezeni do kempu Alta, 15 kilometrů od Kiruny uprostřed lesů a na břehu velkého zamrzlého jezera Alttajärvi. Tam jsme se účastnili postupně večerní jízdy se psím spřežením, jízdy na sněžných skútrech, exkurze do Ledového hotelu, běžkování a sauny.

Krmení sobů

Během výletu se psím spřežením jsme zastavili v lese na polévku a sendvič v týpí, u kterého bylo dokonce piano! Rozladěné, až to bolelo do uší, ale zahrála jsem si Psí valčík (na počest dvanácti psů husky, kteří nás po tom lese vozili).

Ledový hotel byl úžasný! Jak to jen může někdo vymyslet, postavit, vysochat, a pak v tom bydlet!

Jen jedna věc mě zarazila... nikde nebyla vidět ani jedna koupelna, ani jeden úložný prostor. Pokoje nevypadaly moc prakticky. Kam si tedy hosté dají věci? A kam se chodí osprchovat, je-li tam vůbec tato možnost?...

No a tyto dva večery, strávené v sauně na Alttajärvi, se nám konečně poštěstilo vidět Auroru! Nemám ji vyfocenou, protože to nemělo ani cenu zkoušet - mám vážné podezření, že velké mocné záře, které se občas najdou na internetu, jsou silně upravené ve Photoshopu. Ve skutečnosti byla Aurora, aspoň ta naše, jen taková mírná a mihotavá, zelená, občas jako by se otevřelo okno do nebe a zasvítil paprsek zeleného světla, občas jako by se kolem obzoru svíral zelený prstenec, všeobecně to bylo krásné, ale velice krátké. Poté se obloha opět zatáhla.

Mise ovšem tímto byla splněna, polární záři jsme viděli.

V úterý v poledne jsme letěli zase do Stockholmu, kde jsme díky několikahodinovému čekání na navazující letadlo do Kodaně měli šanci si trochu projít centrum - jaké nádherné město to je!!! Moc krásné, a těch pár hodin rozhodně nebylo dost. Musím se tam určitě zase podívat.

Laponský kostelík

Na večeři jsme tam zašli do jedné kavárny, kde - klobouk dolů - jsme dostali úplně prvotřídní servis! Možná ještě nadprvotřídní. Číšník měl už zavřenou kuchyni, když jsme dorazili, ale nenechal se ani moc dlouho přemlouvat a otevřel jen kvůli nám a připravil nám dvě výborná jídla. V mém salátu měla být čerstvá bazalka, která tam nebyla. Já si toho samozřejmě ani nevšimla a pustila se do toho, ale číšník na minutku odběhl z kavárny a vrátil se s hrstí bazalky, kterou mi pak přinesl extra na talířku, že ji musel rychle skočit koupit. Jako dezert jsme si dali čokoládový koláč, který on z vlastní iniciativy dozdobil do dokonalosti krémem, kakaem a malinami, a navrch nám k tomu přinesl kávu, kterou jsme si ani neobjednali - "to je na mě, já se na to nemůžu dívat, když lidé jedí dort, aniž by k tomu pili kávu". Skvělé zakončení výletu!

A pak už jen hodinový let do Kodaně a bylo to... pryč.
Omlouvám se za "rozházenost" fotek, ale je jich tu na jeden příspěvek až moc, a tak se mi nedaří je zapasovat do textu.

Surikata

Ledové umění v Kiruně

Na břehu Alttajärvi

Alttajärvi a sauna

Suvenýry

Psí valčík uprostřed lesů

Připravená na sněžné skútry

Připraveni na skútry

Na sněžném skútru

Brána do Ledového hotelu

Pokoj jako z pohádky, jen ta koupelna a skříň chybí

Výzdoba Ledového hotelu

Ledový bar

Na běžkách kolem jezera

Ve Stockholmu

Nejlepší koláč!!

Vtipálek si hrál s cedulkou ve stockholmském parku

Dole v dole

Ledové umění v Kiruně