Konec kapitoly 1, Roskilde a chudák kluk a trocha zamyšlení nad sportovci

Čas se nějak zrychlil a dnes, ve středu 4.7., v šest hodin večer, nasedám do autobusu Student Agency a vydávám se na dvanáctihodinovou jízdu (ať žije ježdění do Metz!) do Prahy... Všechno jsem sbalila, většinu do velkého kufru (který tady nechávám), a menšinu do menšího kufírku, který beru s sebou na měsíc do Čech. Taky jsem musela uklidit pokoj i společné prostory, ačkoli si čistoty už moc neužiju, protože zatímco tady nebudu, bude v mém pokoji bydlet jiná nájemnice. Mezitím je spousta mých kamarádů v Roskilde, kde je od zítřka čtyřdenní festival různé hudby, a oni tam budou dobrovolničit (jako jsme pracovali před měsícem na Distortion)... já jedu radši na svatbu do Čech, a tak... :-) Ale koukněte se, jak vypadá batoh připravený do Roskilde pod stan:

Kdo že je chudák kluk? Anders, můj spolubydlící. Protože je tak spoutaný konvencemi módy a musí vždy vypadat skvěle, že si tak nějak zajel jeden styl oblékání se (a gelování vlasů), že ho prostě nemůže porušit, ať se venku s počasím děje co chce. Takže už od února, pokaždé, když jde ven, musí na sobě mít to samé: Úzké džíny (bože, nikdy jsem neviděla tak úzké džíny na klukovi! Je to fuj... a ještě k tomu má pásek v rozkroku, tím chci říct, že nosí jedny z takových těch padavých kalhot, co u nás kdysi nosili skejťáci, a čemu jsem nikdy nerozuměla) Tričko Kšiltovku (nasazenou jen na zadní části hlavy, aby byly vidět vlasy nad čelem. Ty jsou samozřejmě nagelované a trčí. Prostě trčí) Zimní péřovku (jasně, je skvělá, kostičkovaná, ale moc ne vhodná do letních veder, jaká jsou v posledních dvou měsících. Plus, nikdy nesmí být zapnutá, což je zase nepraktické v zimě). Když se takhle vystrojil do třicítkového vedra včera a vyrazil na nákup, fakt jsem kroutila hlavou. Jemu muselo být strašné vedro, ale kostičkovou péřovku prostě nesundal... a ani ji nezapnul, v únoru, ačkoli musel mrznout... To mě přivedlo ještě na jednu myšlenku. To když jsem včera naposled byla běhat kolem jezera... Oni jsou totiž, podobně jako Anders, "šáhlí módou" skoro všichni Dánky, zdá se. A tak, i když se jde běhat (rozuměj, sportovat, potit se), tak musí Dánka skvěle vypadat! Takže nosí ty samé legíny, ve kterých vyráží do města, taková ta vrstvená trička, vůbec ne sportovní, samozřejmě jsou nalíčené, a ani vlásek nesmí stát jinak, než ho učesaly před zrcadlem. A spíš tak klopýtají, než by běhaly, asi aby se nezapotily a nezačervenaly. Nemůžu říct, že to tak dělají všechny, některé jsou fakt sportovní. Ale tyhle módedámy mě prostě štvou. Rozumějte, nemám nic proti tomu, aby vypadaly dobře. Ani jim nezávidím ty jejich blýskavé oblečky a dlouhé blonďaté vlasy. Ale myslím si, že móda a sport by se měly oddělovat. Skoro se mi někdy chce do jedné trochu strčit a do toho jezera ji shodit. Nebo šlápnout do louže a trochu, jen trošku ji ohodit blátem. Myslím, že by mě snad vzteky roztrhla... No nic, konec pomluv. Mám to tady i tak moc ráda, fakt. Dánsko je moc příjemná země, Kodaň skvělé místo na bydlení. Bude se mi ten měsíc stýskat, ale v srpnu se vracím a začnu výzkum - o tom někdy příště. Pro dnešek uzavírám těchto deset a půl měsíce (!), nazvu to stručně Kapitolou 1, a těším se na shledanou v Kapitole 2! :-)

Zcela hurá a oddych, HELL skóruje!, velké loučení, gymnazijní šílenství v ulicích a v parcích...

A jsou tu oficiálně letní prázdniny! Protože je 1. července... moje prázdniny fakticky začaly ovšem opřed několika dny. Konkrétně ve čtvrtek 21.6., složenou poslední zkouškou. Ve středu 20.6. jsem měla první ústní zkoušku, z Environmental Impact Assessment. Beru tenhle předmět za moji nejšťastnější volbu předmětu na Univerzitě, protože mi, myslím, hodně dal (a taky hodně vzal- čas, a tak... možná pár let života, ty nervy kolem projektu). Ještě předtím, v pravé poledne, jsem se vlakem dohrkala do Hedehusene na pohovor do Rockwoolu - nabízejí skvělou pozici pro studenta, ale mám pocit, že jsem svoji prořízlou pusu pustila moc na špacír a prokecla na sebe věci, které potenciálnímu zaměstnání moc nepomohou... A pak už byl čas chytit vlak zpátky do Kodaně a dostavit se na tu zkoušku. Profesoři mě odsunuli, naštěstí, až úplně na konec dne, na půl čtvrtou. A bylo to... úplně v pohodě. Fakt jsem se nemusela bát, ale zpětně děkuju všem těm dnům, kdy jsem se za hezkého počasí donutila sedět v knihovně a studovat. Dostala jsem 12, což je můj největší úspěch!!! Je to ta nejlepší známka, která se dává jen za výjimečné výkony. A tím se nechci chlubit, jen vysvětlit, proč je to pro mě taková pocta ;-) dobře, trochu pochlubit taky... přece jen, 12 nás mělo fakt málo. A z mojí skupiny nikdo, jen desítky a sedmičky (a přitom půlka naší známky byl společný projekt). Ve středu večer, po zkoušce, jsem radši šla na dánštinu, než studovat zase a znova na čtvrteční ranní zkoušku- z Applied Natural Resource Economics. To jsem si ve čtvrtek ráno trochu vyčítala, když jsem se třásla na židli před kanceláří a čekala, až na mě přijde řada - ale opět zbytečně. Nejdříve jsem prezentovala svůj projekt, pak dostala pár doplňujících otázek, které mi někdy vůbec nedávaly smysl, ale myslím, že profesoři ocenili, že jsem přemýšlela nahlas a snažila se přijít na několik možných odpovědí. Tohle tady totiž chtějí. Zpochybnit všechno, co člověk řekne, sám si odporovat a diskutovat... Takže ocenili můj ústní výkon na 12, projekt na 7, dohromady jsem dostala desítku a jsem velice spokojená. Většina třídy totiž odešla se sedmičkou, nebo hůř. Dva spolužáci jsou obviněni z plagiátorství, a skupinka, co si (věřte, neprávem) odnesla dvojky a čtyřky, si bude na profesora stěžovat. Je totiž pravda, že jeho vinou psali projekt na témata, která nebyla povolena, a on jim to schválil. A pak jim to u zkoušky vytkl a špatně ohodnotil... no, do toho nebudu zabředávat. Mě řekli profesoři, že teoretická část mého projektu byla fajn (ta, kterou jsem podle svého mínění trochu odflákla), a jakmile jsem se dostala k vlastnímu přínosu (na který jsem hodně dbala a strávila s ním nejvíce času- prakticky jsem vymýšlela nový ekonomický model danění emisí CO2), tak ten to teda stáhl dolů... těžká rána do sebevědomí! Ale... prý ocenili, že jsem svou vlastní teorii zpochybnila a navrhla řešení, atd... Každopádně, ve čtvrtek v poledne bylo hotovo! A v tentýž den přiletěla další návštěva, Martin a Káča, a nevím jak oni, ale já se s nimi do neděle měla fakt skvěle! Například jsme viděli tuhle cedulku na veřejných záchodcích kousek od Kastelletu, kde zjevně mysleli na kulturní rozdíly... Lepší konec školního roku (než právě popsaný) jsem si snad nemohla ani přát... Ovšem, s koncem školního roku tradičně přichází velké loučení :-(. Ne snad že bych já (i když se taky v létě do Prahy podívám), ale všichni Erasmáci a studenti, co tady byli jen na výměnu, se museli sbalit a frr domů. Zůstává nás tady, mezinárodních studentů z naší velké, asi tříusetčlenné skupiny, sotva desetina. Ne každého jsem samozřejmě znala a měla ráda, ale po některých se mi stýská už teď... Takže od neděle bylo několik večerů společných večeří a rozlučkových párty, doprovázeli jsme některé na letiště, pomáhali s balením kufrů, vyměňovali si adresy a tak. Smutné, ale krásné vzpomínky. A v pátek 29.6. se najednou odpoledne v ulicích rozezněly sirény a hlasitá hudba, výskání a ječení, a začaly se prohánět nakláďáky plné rozjuchaných (a zjevně napitých) teenagerů. A nepřestaly dodnes, mimochodem, vždycky pár hodin jezdí, pak zastaví u někoho doma nebo v parku, hodují, pijí, a pak zase nasednou a jedou. Domysleli jsme si, že je to oslava konce školního roku gymnaziánů, protože všem může být tak 18 - 20, mají na hlavě námořnické klobouky a náklaďáky vyzdobené vlaječkami, transparenty a velkými repráky, nezdráhají se třeba zaparkovat auto v klidné čtvrti na celý večer a vyhrávat fakt hlasitou disko-hudbu, a nikdo neřekne ani bé. Asi jsou na to všichni zvyklí. Náklaďáky troubí, a kolemjedoucí auta jim na to nadšeně odpovídají, a vůbec, nikdo se nepozastavuje nad tím, že by mohlo být potenciální nebezpečné vozit po městě na korbě náklaďáku partu opilých mlaďochů... za prvé, někdo by klidně mohl vypadnout, věřte mi, že moc bezpečnostních opatření vidět není. A za druhé by mohli ohrozit ostatní, vxyhazujou třeba lahve, a holky sundavají trička a ukazují vnady na řidiče... fakt, takové věci se dějou. Však je hezky, teplo a slunečno, to se pak juchá. Podobné šílenství taky nastalo po každém fotbalovém zápase Mistrovství. V parku v centru jsou velké obrazovky a schází se tam fakt kotel lidí koukat, ačkoli Dánsko už dávno vypadlo. Ale když byli ještě ve hře, to byl vždycky v noci slyšet řev - buď vítězný, nebo poraženecký... A mimochodem, přímo v tom parku vedle obrazovky je hlavní komentátorský štáb dánské televize - člověk může skrz průhledná skla vidět komentátory, jak si zvou hosty, nechají se líčit, napájet, a tak... No a tady jen tak na ukázku... už jsem někdy vyprávěla, jakou máme na univerzitě krásnou zahradu? Takhle vypadala jedno červnové ráno...