Například když v práci potí krev a snaží se rychle dokončit všechny nedokončené věci, aby svou dosavadní práci na projektu větrné elektrárny tak nějak uzavřel a předal kolegům do Londýna... ano, to se přesně dělo.
Po "rodinné poradě" jsem se rozhodla zůstat v DONGu jen do konce měsíce září, a pomoci šéfovi (který si toho doufám váží, protože dokonce přestal být tak jízlivý a úsečný jako do té doby, a dokonce ukázal přívětivou, a snad i vděčnou tvář!). Ty dva týdny nicméně utekly jako voda, a včera byl můj poslední pracovní den.
Bylo to zvláštní, to vědomí, že člověk ráno jede naposled na kole do práce po té samé trase, naposledy vstupuje do budovy otočnými dveřmi a šplhá do schodů, jde na poslední oběd a odpoledne si dává poslední kafe, pak odevzdat všechno vybavení, počítač a mobil, naposledy do fitka na poslední hodinu, a naposledy projít točitými dveřmi, odparkovat kolo a naposledy tou starou známou trasou zase domů...Manažerka našeho oddělení (ta, co mě vlastně přijímala a která se nejvíce zasloužila o to, že jsem vůbec kdy v DONGu pracovala) dokonce upekla koláč pro tu příležitost... nejdřív jsem byla dojatá, ale pak mě pojalo podezření, že snad oslavuje můj odchod... ale snad ne. Celkově bylo loučení moc pěkné, protože spousta lidí, kolegů a business partnerů mi psalo děkovné a pochvalné e-maily, třáslo rukou a ujišťovalo, že bude-li někdy potřeba, rádi se za mě někde přimluví nebo přidají nějakou tu referenci.
Ještě stojí za zmínku těch posledních deset minut (!), které zabralo opuštění budovy... rozumějte, normálně to vůbec není problém. Z fitka člověk zamává ID kartou před točitými dveřmi, projde a je venku na ulici. Za deset vteřin. Ale včera, kdybych to tak udělala - tak co pak s kartou? Musela jsem ji nějak nechat vevnitř v budově, ale bez ní těmi dveřmi neprojdu... záhada. Tak jsem se byla ptát na recepci (mají jen do pěti, a já potřebovala opustit budovu až v půl šesté, takže recepcí mě ven nepustí, chyba lávky), a oni, že prý to není problém, ať si zkrátka zavolám hlídači budovy, až budu chtít ven. Dobře, tak jsem mu tedy v půl šesté volala. Ještě zevnítř z budovy. Že jsem u točitých dveří a potřebuji ven, ať si přijde pro kartu a pustí mě ven.
Očividně se mu nechtělo, a odmítl, že prý ať jdu do recepce, zamávám kartou před čidlem, ať se otevřou dveře, pak tu kartu rychle hodím do schránky na návštěvnické karty a proběhnu dveřmi, než se zavřou (to to takhle dělají všichni???). Dobře. Jenže moje kolo bylo zaparkované u zadního vchodu. Takže jsem:
1. Vyšla ven zadním vchodem
2. Vzala kolo a objela celou budovu dopředu na recepci, kde jsem zjistila, že se bohužel recepcí zase dovnitř nedostanu
3. Takže jsem kolo nechala zaparkované u recepce, pěšky se vrátila k zadnímu vchodu
4. Vešla dovnitř, a prošla budovou do recepce
5. Otevřela si dveře, strčila katu do schránky a proběhla dveřmi ven
6. Konečně vzala kolo a jela domů...
Tímto je tedy zakončena moje kariéra v DONGu, za kterou budu navždycky neskonale vděčná, za šanci, kterou mi dali, a že tohle bylo to nejlepší, co mě kdy v téhle situaci, v tomhle věku, v nové zemi, v téhle životní etapě, mohlo potkat. Takže velké díky, DONGu, vůbec se nezlobím, že jste mi ukončili smlouvu. Tak, a teď se jde dál.
Jde se dál po dvou kolejích: první kolej je samozřejmě diplomka. Od zítřka začnu oficiálně chodit na fakultu, do oddělení Plant and Soil Science (nebo Plant and Environmental Science, nebo Soil and Environmental Science, nikdy si nejsem jistá), do třetího patra, kde mi prý vedoucí zarezervoval pracovní stůl v pracovně spolu s dalšími studenty... uvidíme zítra, jaké to tam bude. Dobrá zpráva je ta, že už teď na oddělení znám dva lidi, kteří taky pracují na svých projektech, a tak bude snad veselo.
Druhá kolej je zase kariérní - součástí odstupního balíčku od DONGu je také možnost využít služeb rekvalifikačních poradců, a já měla dneska ráno už druhou schůzku s poradkyní, která shlédne životopis, profil na LinkedIn, a poradí jak nejlépe zužitkovat nabyté zkušenosti a jak se nejlépe připravit na dánský trh práce.
A co ještě se dělo v posledních dnech... zase nějaké návštěvy :) minulý víkend u nás bydlely (a nový gauč hned ozkoušely) dvě kamarádky, které studovaly v Kodani na Erasmu, když jsme tady začínali, a tak uspořádaly setkání po dvou letech...
U nás se pořádala velká večeře (rekord - nacpali jsme patnáct lidí kolem stolu!) všech našich spolužáků z programu, kteří buď ještě žijí v Kodani, nebo se vrátili...
Takhle jsme vítali ještě jinou kamarádku Erasmačku, která přijela na návštěvu z Francie...
V sobotu jsme byli na stadionu (je obrovský!!!) na semifinále mistrovství Evropy v mužském volejbale - Bulharsko proti Itálii (hádejte, komu jsme fandili) - ale naši bohužel prohráli... ale stejně to byl úchvatný zážitek! To je, pane hra! Ne jako s profesorkou Skolilovou v úterý odpoledne na Arabské.,..
A takhle vypadá náš "polní kampus", neboli část univerzity někde za Kodaní uprostřed polí, kde mají experimentální pole a skleníky, a můj španělský kamarád Jaime tam měl obhajobu diplomky (obhájil - ten se má).
Ano, občas tu i svítí slunce a je hezky!
No comments:
Post a Comment