Taje recyklace, začněte si zvykat, úskalí ježdění kolmo a pořádná večeře

Tak další týden je za námi... intenzivní stejně jako ten předchozí, což se projevilo mimo jiné v tom, že jsem nenašla ani jeden den, kdy bych opravdu četla tu bichli ekonometrie (ale pořád ot mám v plánu!!! Protože příprava se nesmí podcenit, že...)
Ve čtvrtek, po prezentacích našich chudokrevných poloprofesionálních prijektů, jsem se zeptala jednoho z profesorů, jak je to tady vlastně s tříděním plastů. Protože z Čech jsem zvyklá je automaticky vytřiďovat a vytáčí mě na nejvyšší míru, když vidím lidi házet plasty do smíšeného odpadu.
No... na to, jak vymakaný mají v Dánsku systém recyklace lahví a plechovek, se teda s plasty moc nepředvedli. Jsou jen určité druhy, které je možno vyhodit do speciálních kontejnerů, a ty ještě člověk musí hledat, protože je jich málo a jen na speciálním místě. Konkrétně já jsem ještě neviděla ani jeden, ačkoli kontejnery na lahve a plechovky jsou tu na každém rohu.
Ale jinak je fajn, že záloha na nápoje prodávané v plastových i skleněných lahvích a plechovkách je dost vysoká, a člověku se hodně vyplatí pak ty prázdné obaly donést do supermarketu- funguje to jako náš systém vracení lahví od piva. A záloha je někdy až 3 DKK!!! A dokonce vám na ni i dají hotovost, nemusíte nic kupovat...

V pátek jsme měli vyučování jen dopoledne, protože odpoledne nám dali celé volné na nákup a přípravu jídla na International Dinner, tzn každý přinese jídlo ze své země. Já se rozhodla pro bramboráky, které jsou jednoduché a vděčné. Ale trochu jsem podcenila přípravu, protože bylo krásně a teplo, já šla běhat, vařila jsem si oběd, klídek a pohoda, až mi zbyla jen hodina na přípravu (doma by to stačilo desetkrát!!!)... která pak nakonec zabrala o hodinu déle než jsem původně počítala a já s jazykem na vestě dorazila do školy o 45 minut později. Ranilo to asi nejvíc mě samotnou a moji pověstnou důslednost a dochvilnost, protože byli i takoví, kteří dorazili až dlouho po mě... ale jinak večeře byla naprosto famózní, protože 45 národností přece jen připraví dost pestrou sbírku. Viz fotky, které ani nedokážou tu hojnost zachytit.





Osobně mě nejvíc potěšily Karelian Pies od Finky, zeleninová rýže (jako od maminky) od Thajce a tuňáková pasta s vlastnoručním čerstvým chlebem od Chorvatky...



Takže jsme jedli a jedli, pak chvilku trávili všechnu tu dobrotu, a v jedenáct hodin večírek skončil.


My pokračovali do čtvrti "Meatpacking district", kde byla bývalé jatky a baloírny přestaveny na kluby a bary, a do jednoho jsme zapadli a tancovali a tancovali... nestačila jsem se divit, protože jsme to vydrželi až do čtyř hodin!!! A s tím minimem spánku, co jsem měla noc předtím, jsem se fakt překvapila... kdyby ve čtyři hodiny nepřestali hrát hudbu a nerozsvítili, tak bychom tam snad byli až do rána...
Ovšem, ještě že to utnuli v tuhle hodinu, protože v pět hodin, když už jsem byla doma, přišla ta největší bouřka a krupobití, jakou jsem tu zatím zažila. Rachot hromů, že se nedalo spát, pršelo tak hustě, až nebylo vidět z okna ven... a bohužel, druhý den, v sobotu, to bylo to samé. Bouřky, celý den pršelo, minimálně drobně, ale chvílemi i intenzivně.
A my jsme v tomhle počásku chodili pohlídkou po centru Kodaně. Aneb, začněte si zvykat, jak to tady bude vypadat celý podzim a v zimě... Viděli jsme napřiklad tohle:






A včera večer byl další večírek, ale už umírněnější, jenže kamarádka, která ho na koleji pořádala, bydlí tak daleko, že jsem cestou tam na kole dost zmokla (je to přes celou Kodaň), a když jsem se chtěla vrátit v půlnoci zpátky domů, tak pršelo tak silně, že jsem musela skoro hodinu čekat, než se to na půl hodinky cesty umoudří.

A jaká jsou úskalí ježdění na kole? Tak, mimo zjevných výhod, jako je flexibilita, fyzická kondice a úspora peněz, ta negativní stránka je, že přece jen sedadlo kola není úplně nejměkší a nejpohodlnější, takže člověk je dost obolavělý a otlouklý z věčného přejíždění obrubníků a zpomalovacích prahů, občas se taky docela bojím, když je doprava hustá a cyklistů kolem mě sviští desítky- a ne každý dává poctivě znamení, když bude odbočovat, nebo že by se koukl přes rameno, jestli ho náhodou někdo nepředjíždí. A taky mám pocit, že si za chvilku prodřu všechny kalhoty v rozkroku :-) A co teprve v zimě, až bude nevlídno a chladno a všude sníh a led... naštěstí, prý, cyklistické stezky uklízejí od sněhu prioritně, dokonce dřív než chodníky a silnice!