Tour po Holandsku, napětí v DONGu a šokující odhalení o USA

 Minulý týden bylo trochu volněji než obvykle, protože naše fakulta měla pozkouškový týden volna. Před rokem, v tomhle týdnu volna, jsem letěla domů do Prahy, ale letos jsme se rozhodli udělat výlet do Nizozemí, hlavně do Amsterdamu a Wageningenu (tam mám dobrou kamarádku z Prahy).
Samozřejmě, to, že má fakulta prázdniny, vůbec nezajímá ani Studieskolen, ani DONG - takže do práce i na dánštinu jsem musela. Vyrazili jsme proto až ve čtvrtek odpoledne, a museli být zpátky zase v pondělí ráno, abychom mohli do práce a do školy v rámci začátku nového Bloku.
Amsterdam byl klasicky dechberoucí - krásný v takovém tom slova smyslu, že člověk chodí s otevřenou pusou a může si hlavu ukroutit, jak se snaží o nic nepřijít...
Dvě věci byly nepříjemné: Za prvé počasí. Ne že bychom jeli v plavkách, ale pět stupňů nad nulou jsme fakt nečekali. Byla fakt zima, a taková ta lezavá, která zaleze i pod šálu a pod sukni. Naštěstí ale nepršelo, a ve Wageningenu dokonce svítilo slunce a udělalo se krásně teplo!
A za druhé, nějak se nám lepila smůla na paty - nebo spíš naschvály. Automaty na lístky neberou zahraniční karty, všechny vlaky zpožděné, autobusy ujeté, několikrát jsme zabloudili, a kvůli časovému presu se ne vždycky stihli najíst a odpočinout.

Byli jsme ale na skvělé večeři v africké restauraci, a nemůžu si pomoct, ale musím to ukázat - jedná se o placku se zvláštní kyselou chutí - vůbec všechno bylo takové kyselé - kterou člověk používá jako nástroj (příbory nejsou, umyjte si před jídlem ruce) na nabírání salátu, vařené čočky a nějaké cibulové směsi... fakt výborné!
Samozřejmě jsme si taky koupili sirupové wafle, ale ty jsem ani nefotila, ty zmizely hned! A stamppot, což je prý tradiční nizozemské jídlo (je to prakticky bramborová kaše s mrkví a petrželí) jsme si uvařili v bytě u jedné kamarádky, kde jsme našli útočiště na dvě noci.

Jinak se v Amstru nic moc tradičního jíst nedá, protože ty všechny národy a kultury smíchané dohromady tu nizozemskou jednoznačně přebíjí.

Byli jsme na večerní Canal Tour, kde jsme se uvnitř zasklené výletní lodi aspoň trochu ohřáli, a na tříapůlhodinové provázené prohlídce města, kterou vedl mladý student, a tak informace byly spíš zábavného, než historického charakteru...

Amsterdam byl vážně pěkný, ale měli jsme na něj málo času. Bůhvíproč jsme přecenili čas a síly a hned v sobotu vyrazili do Utrechtu, který nám ještě v Kodani doporučil kamarád Holanďan, že stojí za vidění... rozhodně stojí, ale za dvě hodiny ho člověk projde a je to.

V sobotu večer jsme přejeli do Eindhovenu (je fajn, že všechna tahle města jsou tak blízko od sebe - vlakem z Amstru je tam člověk za hodinu), kde se konal Svátek světel, jak jsme už viděli v Lyonu (a evidentně se koná v několika dalších evropských městech). Bylo to vážné kouzelné, ale v o dost menším měřítku než v Lyonu - nějakých třicet stanovišť se světelnými instalacemi, show a hudbou...

Když jsme všechno doprohlídli, nastal čas se přepravit do Wageningenu (už v tom Eindhovenu jsme se potkali s mojí kamarádkou Evčou, a u ní ve Wagu jsme měli strávit neděli). A nizozemské vlaky opět nezklamaly - vlak byl o půl hodiny zpožděný, a tím pádem jsme nestihli poslední sobotní autobus ze stanice k jejich koleji (což je na víc než hodinu pěšky). Zavolali jsme taxíka, a dotrmáceli se do cíle asi v jednu v noci...

Neděle byla, tím pádem, odpočinkový den - fakt jsme ho potřebovali, protože nohy byl uchozené, záda bolavá a hlavy nevyspané. Vstávali jsme na pohodu až v jedenáct, snídali v poledne, ve dvě hodiny se vydali na objížďku Wageningenu (kde, kromě univerzity a hlavního náměstí, stejně nic není), poseděli v kavárně, koupili na památku domů goudu a wafle (taky už nejsou), a zajeli se podívat i na místní raritu - klokánka albína na místní klokaní farmičce...
Podle Evči je trochu retardivaný, protože tak kouká a divně skáče, já to neumím posoudit, ale je to každopádně nečekaná podívaná, bílý klokan veprostřed Nizozemí!
V neděli večer jsme zase přejeli do Amsterdamu - po příhodě s nádražní halou ve Wageningenu, kterou řeknu celou, jen abych ilustrovala ironii osudu, jakou jsme zažívali celé ty čtyři dny.
Automat na lístky v Ede-Wageningen, malém městě s nejbližší vlakovou stanicí k Wageningenu samotnému, nebral vůbec žádné karty - jen mince. Ale my jsme všechnu hotovost schválně utratili během dne, abychom do Kodaně netahali Eura, to dá rozum. Na nádraží byl otevřený jediný kiosek s  novinami, kde ovšem lístky neprodávali, ale aspoň nám slečna poradila, kde najít bankomat. Za nehorázný poplatek 30 DKK jsem si svojí dánskou kartou vybrala 25 EUR, došla je do kiosku rozměnit na mince, a pak jsme ty mince naházeli do automatu a lístky si konečně koupili...
Dojeli jsme do Amstru, našli dům, ve kterém bydlí spolužák, u kterého jsme zůstali na noc, ráno ve 4:30 vstali, chytili autobus na letiště, v 8:30 byli zpátky v Kodani, a v metru byl hlášený alarm, takže jsme dvakrát stavili asi na čtvrt hodiny a kvůli tomu přišli pozdě do školy i do práce...

Celkově dost vyčerpávající víkend, ale zážitky jsou!

V práci jsou teď všichni napnutí, protože ve středu má vedění dát vědět verdikt, kteří zaměstnanci budou propuštěni - odborům se podařilo srazit číslo 500 na 400, ale stejně je to téměř desetina zaměstnanců... Dám vědět, jak to pro mě dopadlo, ale myšlenky mám černé.

Ve středu večer jsme byli pozvaní na Pre-Thanksgiving party k jedné americké kamarádce... která nám odhalila, aspoň pro mě, šokující sdělení - pátek 23.11., tzn včera, tzn pátek po Thanksgiving čtvrtku, je znám jako "Černý pátek". To proto, že v tom dni všechny obchody zahajují předvánoční výprodeje a velké slevy... otevírací doba je už asi ve tři v noci, a každý rok několik lidí v USA zahyne, buď při dopravních nehodách, kdy se všichni lidé snaží dostat k obchodům do nejdříve, nebo ušlapáním a umačkáním od dychtivých nakupujících... není to příšerné???!!!