Přesně rok je tomu...

Ve středu před týdnem (15.8.) byl jednak svátek mamky, a jednak památný den, kdy uplynul přesně rok od toho, co různě po světě nasedlo asi dvě stě mladých lidí do letadel a vlaků a dorazilo do Kodaně. Mezi nimi i já. Loni 15. srpna v 7 ráno jsem odletěla z Prahy, o dvě hodiny později vyšla s kufrem z letiště s docela sevřeným žaludkem a velkými očekáváními, a jala se bojovat v nové zemi, v neznámém městě, bez rodiny a bez známých... O den později jsme se všichni setkali na IGOP orientačním kurzu pro nové zahraniční Master studenty a společně se začali protloukat peklem byrokracie, žádání o povolení k pobytu, CPR číslo, otevírání bankovních kont, pořizování Internetu, mobilu, orientování se ve škole, navazování vztahů a kontaktů... a tak dále. Byl to úžasný rok. Ne vždy jsem byla úplně nejšťastnější, ale když to tak vezmu- vlastně vždycky bylo za co být šťastná a vděčná... i přes tu zpropadenou noční můru Ekonometrie a přes tahanice s ubytováním, i přes stresy se stěhováním a velké boje na poli citovém a demotivaci spojenou s neúspěchem s hledáním práce... Tak schválně, jaký bude rok č. 2. Začal docela hezky - nalezenou prací a znovushledáním se s kamarády. Co že se dělo... Například v pátek se v rámci Copenhagen Fashion Week konal závod v běhu na podpatcích. Nejdřív jsem nad tím kroutila hlavou, ale pak mi docela spadla čelist, když se holky rozeběhly... některé z nich samozřejmě klopýtaly, hihňaly se a ztrácely střevíčky po cestě, ale několik z nich běželo fakt svižně, ani nezakolísaly, a na konci to byl fakt velký boj!

Běželi i muži!

O týden později byla Gay Parade (průvod jsem neviděla, ale bylo z toho moc hezké odpoledne na slunci). A potom ještě Battle of Fire, neboli scéna z historie Kodaně (nevím přesně, ze kdy, neptejte se mě). Prakticky šlo o to, že v přistavu na vodě plavala spousta malých plavidýlek, na kterých herci napůl bojovali, napůl spolu tančili, házeli brambory do vody a křičeli. K tomu hrála velká skupina kontrabasistů, všechno bylo bujně osvícené reflektory a svíčkami a kolem bez ustání projížděly velké jachty, které normálně kotví v Nyhavnu, a troubily... zážitek byl dost silný, ale nějak se mi za celou dobu nepodařilo vysledovat jakoukoli dějovou linii nebo identifikovat postavy.

V neděli jsem konečně návštěvou pokřtila pláž v Amageru - svítilo to tam skoro jako v Bulharsku! A kromě toho... setkávání s přáteli, grilování, a do toho hledání bydlení... aby bylo možno Andersovi zamávat a nechat ho tady shnít v hromadách nematého nádobí a pavučin. Ale jinak ho mám ráda!... Dokonce jsme se už dohodli, že bude zhasínat světlo, když odchází z koupelny... no ale dodržoval to jen dva dny...