Švédsko

Na blogu se dlouho nic nedělo, a dílem to bylo proto, že jsem minulý týden strávila pět dní na výletě ve Švédsku - a tady je pár fotek a vyprávění...

Veselá řidička a veselý spolujezdec na cestě

Letěli jsme v pátek ráno z Kodaně do Stockholmu, a pak ještě jedním letem na sever Švédska, do města jménem Kiruna. Je to až za polárním kruhem, a panuje tam, oproti jaru ve většině Evropy, stále tuhá zima... a proto je také stále ještě možnost, až do konce března, vidět polární záři, ovšem člověk musí mít štěstí na podmínky.

Přivítalo nás slunečno a teplota kolem nuly, a my jsme po ubytování hned vzali auto zamluvené v půjčovně, a vyrazili směr sever, směr Norsko, hory, a nebo taky směr Národní Park Abisko (cca 80 km od Kiruny), což je místní největší lákadlo. Většinou tam totiž panují dobré světelné podmínky pro polární záři.

Veggie burger s kopou hranolků

V parku jsme se před padnutím tmy byli projít, a za tmy jsme pak číhali na záři, ale neměli jsme štěstí. Bylo zataženo, a předpověď hlásila, že lepší to nebude. Spíš horší, a o dost. Mělo začít hustě sněžit, a taky že začalo. Sedli jsme proto do auta a vrátili se do Kiruny. 

Cestou jsme se ještě stavili v místní jídelně na večeři a já dostala takovou porci hranolků, jakou jsem v životě neviděla! Ale zdolala jsem ji srdnatě...

A pak jsme se za zvuků reggae ze přerušovaných švédskými reklamními znělkami (jediná stanice, která se dala naladit v autorádiu) propracovali sněžnou vánicí a liduprázdnou silnicí zpátky do Kiruny a šli spát před půlnocí.

Sněhová vánice na kirunském hlavním náměstí

První noc tedy nezdar.

V sobotu ráno nám dobré ráno popřál pohled z okna na dost silnou sněhovou  vánici, i když bylo jasno a slunečno. Ukázalo se, že kvůli sněhu a silnému větru je uzavřená silnice do Norska, a náš plán, jet se podívat na fjordy, tímto padl. Místo toho jsme jezdili jen po okolí Kiruny. 

Byli jsme se podívat do starého (dost možná nejstaršího?) laponského kostela a do Sámské rezervace, kde jsme si mohli dokonce i zkusit nakrmit soby. To znamenalo jen vytáhnout sáček se sušeným lišejníkem z kapsy a pak před nimi téměř utíkat, protože byli buď hladoví, nebo neuvěřitelně zmlsaní, ale sváděli o lišejník dost kruté boje, sápali se člověku po ruce, pár jich nás obklíčilo a hrozili nás ani nepustit z ohrady ven, dokud si nebudou jistí, že už se nám v kapsách neskrývá nic jedlého. Roztomilá zvířátka. Přímo mazlíčci.

Laponský kostelík

Tím jsme strávili dopoledne, a protože vánice ani odpoledne nepolevila, spíš přituhla, tak jsme si na odpoledne koupili exkurzi do dolů na železnou rudu. To je totiž kromě pozorování polární záře asi tak jediná zimní radovánka, která na turisty v Kiruně čeká. Je to dvacetitisícové město, postavené kolem a jen díky tomu dolu na železnou rudu, která prý do dvaceti let bude vytěžená, a co pak dál. Nicméně se jim kvůli těm dvaceti letům vyplatí přestěhovat celé centrum kus na jihovýchod a půlku města k tomu. Vážně, některé budovy strhnou a znovu postaví o kus dál, jiné přestěhují v celku, aby mohli důl rozšířit. Důl je jejich chlebodárce i metla.

Zajímavé ovšem je, aspoň pro železnorudodolového laika jako jsem já, že se na exkurzi jede dovnitř autobusem, po docela klasické silnici vykutané ve skále (je jich tam celkem 400 km!!! Dvouproudových silnic, křižovatek, atd), do hloubky 540 metrů pod povrchem, kde je návštěvnické středisko.

Pak byl ještě tak čas se projít po Kiruně a poobdivovat pozůstatek festivalu ledosochání, který se tam prý nedávno konal. Pár artefaktů tam ještě zůstalo na obdivování, prolézání a všelijaké focení se s nimi a kolem nich...

Ve sněhové vánici

Večer bylo hlášeno částečné rozjasnění oblohy, a tak jsme do auta koupili večeři a vydali se za město do polí, abychom utekli světelnému smogu. Popojížděli jsme vždycky deset kilometrů z místa na místo, zastavili na odpočívadle, zhasli a koukali do tmy kolem, mohli si krky ukroutit, jak jsme hlídali všechny světové strany (nebyli jsme si jisti, kde je sever), ale neviděli jsme zase nic... za celé čtyři hodiny vartování. A museli jsme se zahanbeně vrátit zase do hotelu.

V neděli ráno jsme vrátili auto do půjčovny, zašli si na nedělní mši do místního kostela (ano, až tak moc nebylo co jiného v Kiruně dělat! Že jsme proseděli tu hodinu na mši ve švédštině, které jsem ani se svou znalostí dánštiny nerozuměla více než každé páté slovo, a jedna ženština, která obcházela sedící věřící v lavicích se kbelíkem na koštěti a vybírala do něj peníze, tuším, že na hladovějící děti v Libérii, mi kbelík strčila pod nos a němým, ale výmluvným gestem mě donutila přispět 20 SEK, neboli všechny mé drobné). Odpoledne jsme pak byli vyzvednuti dodávkou a převezeni do kempu Alta, 15 kilometrů od Kiruny uprostřed lesů a na břehu velkého zamrzlého jezera Alttajärvi. Tam jsme se účastnili postupně večerní jízdy se psím spřežením, jízdy na sněžných skútrech, exkurze do Ledového hotelu, běžkování a sauny.

Krmení sobů

Během výletu se psím spřežením jsme zastavili v lese na polévku a sendvič v týpí, u kterého bylo dokonce piano! Rozladěné, až to bolelo do uší, ale zahrála jsem si Psí valčík (na počest dvanácti psů husky, kteří nás po tom lese vozili).

Ledový hotel byl úžasný! Jak to jen může někdo vymyslet, postavit, vysochat, a pak v tom bydlet!

Jen jedna věc mě zarazila... nikde nebyla vidět ani jedna koupelna, ani jeden úložný prostor. Pokoje nevypadaly moc prakticky. Kam si tedy hosté dají věci? A kam se chodí osprchovat, je-li tam vůbec tato možnost?...

No a tyto dva večery, strávené v sauně na Alttajärvi, se nám konečně poštěstilo vidět Auroru! Nemám ji vyfocenou, protože to nemělo ani cenu zkoušet - mám vážné podezření, že velké mocné záře, které se občas najdou na internetu, jsou silně upravené ve Photoshopu. Ve skutečnosti byla Aurora, aspoň ta naše, jen taková mírná a mihotavá, zelená, občas jako by se otevřelo okno do nebe a zasvítil paprsek zeleného světla, občas jako by se kolem obzoru svíral zelený prstenec, všeobecně to bylo krásné, ale velice krátké. Poté se obloha opět zatáhla.

Mise ovšem tímto byla splněna, polární záři jsme viděli.

V úterý v poledne jsme letěli zase do Stockholmu, kde jsme díky několikahodinovému čekání na navazující letadlo do Kodaně měli šanci si trochu projít centrum - jaké nádherné město to je!!! Moc krásné, a těch pár hodin rozhodně nebylo dost. Musím se tam určitě zase podívat.

Laponský kostelík

Na večeři jsme tam zašli do jedné kavárny, kde - klobouk dolů - jsme dostali úplně prvotřídní servis! Možná ještě nadprvotřídní. Číšník měl už zavřenou kuchyni, když jsme dorazili, ale nenechal se ani moc dlouho přemlouvat a otevřel jen kvůli nám a připravil nám dvě výborná jídla. V mém salátu měla být čerstvá bazalka, která tam nebyla. Já si toho samozřejmě ani nevšimla a pustila se do toho, ale číšník na minutku odběhl z kavárny a vrátil se s hrstí bazalky, kterou mi pak přinesl extra na talířku, že ji musel rychle skočit koupit. Jako dezert jsme si dali čokoládový koláč, který on z vlastní iniciativy dozdobil do dokonalosti krémem, kakaem a malinami, a navrch nám k tomu přinesl kávu, kterou jsme si ani neobjednali - "to je na mě, já se na to nemůžu dívat, když lidé jedí dort, aniž by k tomu pili kávu". Skvělé zakončení výletu!

A pak už jen hodinový let do Kodaně a bylo to... pryč.
Omlouvám se za "rozházenost" fotek, ale je jich tu na jeden příspěvek až moc, a tak se mi nedaří je zapasovat do textu.

Surikata

Ledové umění v Kiruně

Na břehu Alttajärvi

Alttajärvi a sauna

Suvenýry

Psí valčík uprostřed lesů

Připravená na sněžné skútry

Připraveni na skútry

Na sněžném skútru

Brána do Ledového hotelu

Pokoj jako z pohádky, jen ta koupelna a skříň chybí

Výzdoba Ledového hotelu

Ledový bar

Na běžkách kolem jezera

Ve Stockholmu

Nejlepší koláč!!

Vtipálek si hrál s cedulkou ve stockholmském parku

Dole v dole

Ledové umění v Kiruně